Zakázané město (Forbidden City, Zǐjinchéng, 紫禁城). Tisícovka budov na ploše ¾ čtverečního kilometru z počátku 15. století. Podle mnohých nudná atrakce, prachsprosté lákadlo na turisty, přičemž Peking nabízí mnoho zajímavějších atrakcí… já si dovolím nesouhlasit. I když…
Je pravdou, že Zakázané město je velmi známé. Každý viděl obrázky, viděl televizní dokumenty, prohlédl si obrázky. Tento symbol staré Číny nemá až tak čím nečekaným zaujmout. Nepřekvapí ani davy turistů i místních, dohromady tvořící halasnou a minimálně hodinovou frontu na lístek. Snad jediným neočekávaným bylo, že u vchodu nabízeli českou audiosadu, elektronického průvodce. Ale kdo by o to stál. Vybaven Lonely Planet průvodcem jsem jen koupil lístek a vstoupil do areálu císařského paláce…
Každopádně jsem rád, že jsem si tuto velkolepou podívanou nechal až na pátý den v Pekingu. Až v těchto dnech jsem se cítil tak nějak v pohodě, smířený s Číňany a dokázal si to tu užít. V tomto směru každopádně pomáhá dát si do uší sluchátka a pustit nějakou oblíbenou hudbu. Ano, aklimatizace na místní pro mě zde byla zatím nejtěžší ze všech míst, co jsem kdy navštívil. Snad ani ti Turci nebyli tak otravní :)
Takže v 7.00 vstávat, v 8.30 u pokladen a po desáté jsem konečně prošel Poledníkovou branou do Zakázaného města. Davy lidí proudící přímo kupředu středem nádvoří vstříc majestátním branám mě přiměly hned z kraje hledat cestu skrze postranní uličky. Vše je tu takové přiměřeně staro-nové. Už od pohledu to tu je na dlouho… zvláště když si člověk chce trochu zafotit. Nakonec jsem tu strávil dobrých šest hodin, na které budu s chutí vzpomínat. Některé oblasti nejsou přístupné (zvláště ta věž s draky na střeše mě mrzela), některé až příliš exponované, některé opravdu zvláštní: třebas dvacetimetrová „Stěna devíti draků“, glazovaný reliéf zachycuje devět různorodých čínských draků hrajících si s perlami. Typicky čínsky přezdobené a přebarvené :) Míchá se tu řada různých stylů, od klidných zákoutí s krásnými stromy, přes mramorové bezútěšné náměstí po zdobené úzké uličky, v jejichž rozích stojí prodejci maleb a dalších předražených a nepraktických suvenýrů.
Ať už si člověk odnese jakékoliv vzpomínky, nepochybuji že jeden dojem bude převládající: je to tam velké a červené :-)
