Dubaj… symbol bohatství, megalomanství a neomezených možností. Jako taková láká k osobnímu poznání – ale není toto médii předkládané vyobrazení jen přeludem, reklamou a povedeným marketingovým trikem? Nebo je vskutku Dubaj místem, kde se plní sny?
Dubaji rozhodně nelze upřít mnoho prvenství: Nejvyšší budova na světě. Nejvyšší a také nejluxusnější (a patrně také nejdražší) hotel. Největší fontána, zároveň nejsvítivější. Brzy nejdelší plně automatizované metro. Nejbohatší letecká společnost. Největší nákupní centrum, se sjezdovkou uvnitř. Umělé ostrovy (asi pět už).
Bohužel ale všechna tato prvenství, jakkoli posouvají hranice technických možností, jsou pomíjivá a svým charakterem nesmírně plytká. Jak jsem si hezky popovídal s jedním sekuriťákem (původem z Kambodži) při výhledu na Burj Arab, onu skoro-kilometrovou budovu: K čemu tohle vlastně všechno je? Pomůže to nějak lidem? Co kdyby ty ohromné peníze raději investovali do vzdělání, nebo dali na jídlo lidem, kteří to potřebují? Ale ne, bohatí nepotřebují pozdvihávat chudé výše, jim vyhovuje propastný rozdíl mezi jimi a zbytkem světa. Oni z tohoto rozdílu profitují a hromadí své bohatství. Svým způsobem žijí na úkor jiných. A pak tu někdo hovoří o humanismu, o lidských hodnotách?
Zoufalost tvorby něčeho neobyčejného je patrná, když se člověk projde kolem. Ohromná sklo-ocelově nablýskaná Sheikh Zayed Road je obklopená zelenými trávníky, vzrostlými stromy v různých fázích ročního cyklu, restauracemi i fastfoody a evokuje moderní, živé a nesmírně bohaté město. Ale stačí popojít o pár desítek metrů na stranu, zámková dlažba skončí a vítr nahrne prach do očí. Trávníky vystřídá písek, několikasetmetrové budovy přízemní zástavba, limuzíny rozkodrcané autobusy, bohaté turisty pákistánští dělníci. Rozdíl je neuvěřitelný a ohromně rychlý. Je snadné spatřit obě strany mince – pozlátko zevnitř, realitu tvrdě využívaných zvenčí.
Město není stavěno na takovéto poznávání. Chodníky jsou stavěné spíše ze zvyku, než že by někdo počítal s tím, že se po nich bude chodit – vinou se mnohdy zcela neefektivně, někdy záhy končí a člověku nezbyde než přeběhnout bohatě dimenzovanou silnici, která není až tak frekventovaná… Kolem neustále krouží taxíky a troubí na odvážlivce, kteří se vydali mimo stín bohatství – přeci jim musí brzy dojít, že tohle není Dubaj, tu nechali v podobě klimatizovaných nákupních center za sebou. Jsou i místa, kam se bez taxíku prostě nedostanete. Cesta vede tunely či nadjezdy, není zde prostor pro pěší a vzdálenosti jsou veliké – příkladem budiž The Jumeira Palm, jeden ze tří umělých ostrovů ve tvaru palmy…
Pokud dorazíte jako já v létě, ještě ke všemu v době ramadánu, tak poznáte naplno bezútěšnost tohoto města. Teploty ve stínu vysoko nad 40 stupni, slunce bolestivě pálí od deváté ranní. Ne nadarmo zde v létě probíhá „letní nákupní festival“ – ono se mimo klimatizovaná nákupní centra opravdu moc nedá žít. Ramadán přináší zavřené restaurace a obchody – muslimové mají zakázáno od východu do západu slunce jíst a pít (na veřejnosti), od ostatních se očekává totéž. Takže v praxi to pro mě znamenalo vstávat po páté ranní, projít se městem, po deváté najít nějakou právě otevřenou samoobsluhu a koupit si něco k snědku, zabalené v tašce si to donést do hotelu, kde se dá najíst. Prospat se do čtvrté páté odpolední, kdy slunce pomalu ztrácí sílu a vyrazit na druhé kolo do ulic. Večery jsou živé dlouho do noci – i když třeba metro jezdí jen do půlnoci a obchody také tak nějak zavírají. Ale koho zajímá metro, z jehož nějakých 50 zastávek na dvou trasách je otevřena tak třetina. Všichni jezdí taxíky, což se jeví jako pochopitelné – nejsou drahé (s ohledem na to, kde se nacházíme), jsou spolehlivé a dovezou vás i tam, kam chodníky nevedou :)
Dubaj se prezentuje nově postavenými zázraky, jako moderní město. Ale nikde se již není prezentováno, že modernost jde ruku v ruce s novou výstavbou. V praxi to znamená, že na jeden moderní mrakodrap připadá jeden rozestavěný opodál. Chodníky jsou mnohdy zabrané stavebními stroji, výhledy hyzdí vysoké zábrany a ploty. Jinak tiché město tak zní zvuky rozbrusek a těžkých strojů, pouštní písek odstíněný zelení a hustou zástavbou střídá prach. I první, nejmenší a nejvíce hotová „palma“, umělý ostrov kde domy byly k nastěhování již před lety, je na vnější straně otevřené k Perskému zálivu z půli plný pouze betonových skeletů a černého asfaltu silnic ztrácející se pod navátým pískem…
Zoufalství a zklamání, to je to co jsem cítil při procházkách Dubají. Pokud sem člověk nejede na konferenci nebo do hotelu, kde má zajištěný program, tak brzy pozná bezútěšnost tohoto místa a uvědomí si ono elitářství špičky společnosti, pro něž je tento emirát určen. Nejbližší asociací mi byl seriál Sex ve městě – a ne proto, že druhý film se odehrává v sousedním emirátu Abu Dhabí – ale spíše z důvodu že hlavní představitelka Carrie žije ve vlastním světě nesmírně vzdálené čemukoliv, co prožívá běžný člověk. Dubaj je stejná, je zcela mimo měřítka běžného člověka.
Dubaj je symbol.
Pro mě ovšem symbol marnivosti.
Samozřejmě Dubaj není jen toto, v příštím příspěvku zmíním co je na Dubaji zajímavé a proč, přes všechno zde napsané, ji stojí za to navštívit: viz Dubaj krásná i ošklivá II.