zpět na úvod

Dubaj krásná i ošklivá II

Pár negativních dojmů jsem zmínil minule – ale Dubaj dokáže být také okouzlující, dechberoucí, inspirující. Pokud se člověk poddá jejímu kouzlu, dokáže objevit spoustu krásy, jíž by si rád dovezl domů.

Především Dubaj je opravdu impozantní. Začíná to ohromným letištěm, vzdušnou letištní halou s živými palmami a vodopády, kde vystavená sportovní auta určená k prodeji či výhře vypadají jako dětské hračky. Imigrační oddělení je také na úrovni, při ověřování víz (o anabázi s jejich vydáním jsem již psal dříve) mi nebrali otisky prstů, ale rovnou udělali obraz očního pozadí :) Následoval přesun na nad/podzemní dráhu (jak kdy), čistě počítačově řízenou (místo kabiny řidiče je tam panoramatické okno). Lístky pro jednotlivou jízdu neexistují, je nezbytné zakoupit předplacenou a dobíjecí kartu – což není žádný problém, protože personál je nesmírně ochotný, skvěle (!!) anglicky hovořící… a nesmírně slušný. Tolikrát mi „pane“ ještě asi nikde neřekli, jako v Dubaji obecně.

První seznámení s exteriérem bylo hned v centru města, takže jsem mohl sledovat impozantní šíři hlavní dubajské třídy, Sheikh Zayed Road, která nabízí sedm pruhů v každém směru, no a připojující se silnice mají po třech pruzích a našel jsem místa, kde se připojovaly dvě vedle sebe z každé strany… takže dohromady zhruba 26 pruhů? No řekněte, kdo z vás to má? :)))

Angličtina je zde zcela běžný jazyk – setkávají se zde lidé různých národů, takže s arabštinou by tu moc nepochodili. Výsledkem je – po Číně naprosto neuvěřitelná – pohoda v komunikaci. A opravdu se nejedná o žádný lámaný jazyk, ale prvotřídní úroveň od všech, skvěle jsem si pokecal i s hlídačem v restauraci, který je původem z Kambodže a pracuje tu za zlomek peněz, co by dostal i u nás… a úžasně paradoxní byl návrat domů, kde po výstupy z letadla na Praze‐Ruzyni nás na konci chodby (nikde ve světě jsem nepotkal imigrační kontrolu takhle blbě „na stojáka“) zastavili obtloustlí policisté v modrých košilkách s kolty proklatě nízko u pasu a ptali se lámanou angličtinou mých snědých spolucestovatelů, jaký je účel jejich cesty a zdali vůbec hovoří anglicky… aby se jim dostalo medově britské odpovědi že samozřejmě ano :)

Pravých místních obyvatel je tu drtivá menšina, většina lidí jsou pracanti z Pákistánu a dalších rozvojových asijských zemí. O to zajímavější je některého z nich potkat, jsou totiž velmi zajímaví. Pominu‐li jejich oblečení (bílé hábity až na zem u mužů, obdobně jen ještě více zahalující a v černém u žen), vyznačují se nesmírnou kulturou chování a velmi příjemným vzhledem. Muži vypadají velmi mužně (opět, zvláště po třech týdnech v Číně), krásně voní (nemůžu si pomoct to nezmínit, ale silné kořeněné leč příjemné parfémy jsou pro mě novinkou) a mají sportovní postavy (zvláště policisté/vojáci, z nichž jde vskutku respekt). Jejich ženy moc vidět nejsou – tedy tím myslím alespoň pár čtverečních centimetrů kůže, ovšem když jsou, je to radost pohledět. Již na pražském letišti jsem měl možnost pozorovat jednu rodinku, sestávající z muže, dvou žen a dvou dětí. Mladší z žen byla neuvěřitelně krásná, ony tmavé oči, silné tmavé vlasy a ostré výrazné rysy v obličeji a decentní líčení jí propůjčovaly vyloženě pohádkový půvab, který nezvrátily ani divoce barevné nehty na nohou :)

Budovy, to je ovšem to, čím je Dubaj známá. Zástavba je zde rozmístěna především podél hlavní třídy a pak v kupkách kolem přístavišť a tak. Každopádně budovy jsou nesmírně vysoké, až tak, že vše zkresluje a člověk marně hledá měřítko pro pochopení jejich skutečné velikosti. Architektura je směskou toho, co sem přinesli zahraniční architekti, spolu s kopiemi všeho, co se kde zajímavého objevilo. Najdete zde londýnskou „okurku“ (resp. dvě) i Big Ben (jen krapet větší), šroubovité domy (co jsem viděl někde na severu Evropy)… cokoliv. No a pak samo ty originály, které známe z propagačních materiálů: Burj Al Arab (hotel ve tvaru plachetnice, kde neexistují jiné než dvoupatrové apartmány), Burj Dubaj (se svými více než 800 metry aktuálně nejvyšší budova světa), hotel Atlantis na Jumeira Palm (který vypadá jak zámek z Disneyho pohádek). V kontrastu s tím se zde nachází nákupní centra a hotelové komplexy imitující původní arabský styl výstavby, dohromady tvořící zajímavý celek. Svou výškou ovšem místní zástavba silně ztěžuje život fotografům, jelikož i přes bohatě dimenzované komunikace není dost místa pro jejich zachycení…

Nákupní centra: pár dní před příletem do Dubaje jsem se rozplýval nad desetipatrovými obchoďáky v Šanghaji, které byly plné butiků známých i neznámých módních značek… tak obdobné je to tady, tedy ne tak vysoké, zato rozlehlé a doplněné sem tam sjezdovkou (fakt, normálně za sklem kopa sněhu a lidi v péřovkách) či dobře třicetimetrovým akváriem se žraloky. Neměl jsem času nazbyt, nechodil jsem tedy po nákupech, jen proběhlo porovnání cen fotoaparátů (nic zajímavého) a skončil jsem v Carrefouru, kde měli předražené mléčné výrobky a ovoce (dovoz) a naopak velmi levné pečivo.

Tradiční zástavby je pomálu (i když co je tradiční, když před třiceti, čtyřiceti lety tu nebylo nic než písek a stádo velbloudů?), ale místní mešity pískové barvy jsou skvělé, jen bez pořádné mapy jsem nenašel tu největší a nejzajímavější… ale i tak bylo na co koukat, byť pohled je to po chvíli krapet jednotvárný…

Doprava: jak jsem již zmínil, Dubaj není moc stavěná na pěší chození. Metro je relativně levné (levnější než u nás, dražší jak v Číně), přesné (počítačem řízené) a rychlé – značné vzdálenosti mezi zastávkami překonává devadesátikilometrovou rychlostí a většinu času jezdí nad zemí, takže je z něj krásný výhled. Ideálně z předního či zadního vagónu, ovšem ty jsou vyhrazeny pro ženy a pro držitele zlatých karet. Legrační mi přišlo, že na zastávkách metra je vždy mapa nejbližšího okolí – se dvěma soustřednými kruhy naznačující vzdálenost 200 a 400 metrů. Základem je na mapách jasně zaznačit parkoviště a stanoviště taxíků, za nimi asi žijí lvi :) Taxíky jsou základem místní dopravy. Za akceptovatelnou cenu (levnější než u nás) vás rychle (ale bezpečně) a spolehlivě (bez sebemenšího strachu o podvod) dopraví kam je třeba. Řidiči hovoří anglicky a taxíky jsou samozřejmě klimatizované – což je občas dost drsné, pže rozdíl uvnitř/venku je místy jistě přes 20 stupňů…

Dubajská fontána, jedna z věci proč jsem do Dubaje jel. Aby překonali další z „nej“, tak si nechali postavit vedle Burj Al Arab takový bazének s fontánou. Jezero na dvanácti hektarech má 275 metrů dlouhou fontánu, která tryská vodu ozářenou 6.600 světly nějakých 150 m do vzduchu. Každých půl hodiny tato fontána spustí pětiminutové představení na hudbu některé ze světových klasik… já osobně se moc těšil na svahilskou Baba Yetu (ti kdož hráli Civilizaci IV vědí své) a slyšel jsem jí hned jako druhou… no doják, co vám budu povídat. Tohle představení je dost neuvěřitelné… malá ukázka viz samostatný článek o fontáně.

Umělé ostrovy oproti tomu byly zklamáním. Jsou obrovské, ale děsně placaté – takže z úrovně země není nic vidět. Také se na ně nedá nijak dostat po vlastních (a to nemyslím jen ony opuštěné rozestavěné hromady písku v moři). Třebas na Jumeira Palm jezdí nadzemka, ale zatím není napojená na metro, takže to pro mě znamenalo cestu taxíkem. Z vysokého mostu táhnoucí se středem palmy byl výhled zajímavý, ale nebylo možno tam zastavit, aby si člověk mohl místo prohlédnout… no a do rezidenčních čtvrtí se samozřejmě jako turista nedostanu. No a hotel Atlantis totéž – bez odstupu se nedá pořádně vyfotit. Zato se dá kolem chodit pěšky – jelikož tam není nic než stavby a písek… Každopádně impozantní stavba, jsem rád že jsem tam byl, než jim i s ostrovem zmizí pod hladinou moře (údajně se začíná propadat…). No a „svět“ jsem ani nezahlédl, to bych si musel pronajmout letadlo :) Možná by byl vidět z některé z výškových budov (to jistě), žel viditelnost nebyla nijak oslnivá, prach či smog omezoval pohledy do dálek… tak jsem to ani nezkoušel.

Dubaj je symbolem. Ukazuje, že s penězi se dají dále posouvat technologické limity… pokud o to někdo stojí. Osobně mi ovšem nepřijde jako místo k žití. Pominu‐li v létě nesnesitelné klima, tak stejně aby člověk pohledal co tam. Dubaj dobře poslouží k nalákání turistů, mnohým poslouží k pozdvihnutí životní úrovně a zabezpečení rodiny (bavil jsem se s Uzbekem co létá s Emirates – říkal že s nimi bude tak pět let, pak se vrátí domů k rodině s financemi na koupení vlastního domku a zajištění dětí…) či k nastartování hvězdné kariéry, může zdáli posloužit jako vzor moderního velkoměsta. Ale žít bych tam opravdu nechtěl.

Náboženství a komerce ruku v ruce.
Škoda, že Burj Al Arab není lépe přístupná, výhled na ní je neustále krytý zástavbou, stromy nebo ploty...
Jumeira Marina - malé přístaviště s takovou trochu větší zástavbou okolo. Vtipné mi přišlo, když hotel s podbízivým názvem Ocean View již dávno neměl na oceán výhled přes další obří domy, co vyrostly před ním...
Sklo, ocel... mrakodrapy zrcadlící se na stěně zastávky metra.
Stará škola, dnes muzeum.
Sheik Zayed Road při západu slunce.
...Jezírko s fontánou před Burj Dubai.
Občas některé budovy v oblasti překvapily příjemným "vše-nemusí-být-největší" vzhledem...
Zas jedna západovková kýčovka, ale nemůžu si pomoct, to sem patří :)
Na to, že Dubaj stojí vprostřed pouště, je tu vcelku dost jezírek...
Zábavní komplex u Burj Dubai: nákupní centrum, kino, sjezdovka a tak...
Burj Dubai, impozantní to baráček.
Burj Dubai, nebo nově Burj Khalifa - stojí tak trochu osamoceně... nebo to alespoň tak vypadá, při její výšce.
World Trade Centre na pozadí...