Finsko koncem dubna – čekal jsem jaro, ale prý ne. Zamrzlá jezera byla stále, jen toho sněhu nebylo tolik.

Když se řekne Maroko, představím si nekonečné pouště rudého písku a velbloudy, kteří kráčí vstříc zapadajícímu slunci. Není tedy divu, že tuto zemi mám v oblasti zájmu již dlouho.

Dlouho jsem zanedbával na svých výletech západní Evropu, je na čase začít s tím něco dělat. První vlaštovkou budiž podzimní Paříž.

Závěr našeho okruhu Malajsií nás zavedl na Perhentianské ostrovy, kde jsme si konečně užili parádní moře se vším všudy.

Doposud jsme neměli moc štěstí na zvířata, takže je načase to napravit. 

Pokračujeme naplánovanou cestou, ale čím dál více cítíme, že nechceme být v místech, která jsou sic krásná, ale plná lidí. Turistů obzvlášť. Takže trochu měníme plán…

Jezero Batur se s námi rozloučilo báječně fotogenickým východem slunce. Mlha stoupající od hladiny, žluté teplé světlo a siluety rybářů, co více si přát. Opouštíme skvělé ubytování a po prohlédnutí jezeru zasvěceného chrámu vyrážíme zkratkou – která se neukáže býti moc výhodnou, ale přesto zajímavou – směrem na severní pobřeží ostrova Bali, do oblasti Lovina.     Deník […]

Po dlouhé době jsem se objevil v pražské zoologické zahradě. Nalákalo mě tam malé hroše, jen pár týdnů staré a čerstvě představené zrakům návštěvníků.

Číňané mají jiné hodnoty než my. Z našeho pohledu jsou hluční, nevychovaní a hrubí. Oni to tak nevidí… takže je na nás se přizpůsobit. Dokud jsme tam. Ale člověku to nedá o tom alespoň nenapsat.