Finsko koncem dubna – čekal jsem jaro, ale prý ne. Zamrzlá jezera byla stále, jen toho sněhu nebylo tolik.

Když se řekne Maroko, představím si nekonečné pouště rudého písku a velbloudy, kteří kráčí vstříc zapadajícímu slunci. Není tedy divu, že tuto zemi mám v oblasti zájmu již dlouho.

Dlouho jsem zanedbával na svých výletech západní Evropu, je na čase začít s tím něco dělat. První vlaštovkou budiž podzimní Paříž.

Závěr našeho okruhu Malajsií nás zavedl na Perhentianské ostrovy, kde jsme si konečně užili parádní moře se vším všudy.

Doposud jsme neměli moc štěstí na zvířata, takže je načase to napravit. 

Pokračujeme naplánovanou cestou, ale čím dál více cítíme, že nechceme být v místech, která jsou sic krásná, ale plná lidí. Turistů obzvlášť. Takže trochu měníme plán…

Při plánování léta často zavítám ke starším fotkám, tentokrát mě zaujaly obrázky z Pompejí…

Podívat se do Japonska byl vždy můj sen. Podařilo se mi jej splnit a měl jsem možnost navštívit Tokyo, Kjóto, Hirošimu a řadu dalších krásných míst.

Malajsie je jiná než země kolem. Je méně podbízivá, bez známých atrakcí, snadno přehlédnutelná v sousedství kulturních velikánů jako je Thajsko, Indonésie, Barma či Vietnam.