Hrobka, symbolizující krásu a věčnou lásku, dominuje přísně geometrickým zahradám a připomíná spíše královský palác, než místo posledního odpočinku nejoblíbenější z císařových žen.
Problém s památkami takového kalibru, jako je Taj Mahal (Tádž Mahal, čteno [táž mehel]), je že je člověk již stokrát viděl na fotografiích špičkové úrovně a značně si je zidealizoval. Na běžné návštěvě nikdy nespatříte tak krásné nebe, tak nádherně kopuli ozářenou měsícem, tak prázdné nádvoří… a nakonec vám celý Taj Mahal přijde třeba i výrazně menší, než jste čekali. Ale vadí to? Možná jen chvíli, návštěva za to rozhodně stojí. Ale vezměme to hezky popořadě.
Je rozumné si přivstat, areál se (teoreticky) otevírá se slunka východem. Každopádně fronty na vstup jsou vždy a může za to rozčarování z výše vstupného (750 ₹, místní 20 ₹) a především bezpečnostní prohlídka – prošacovali mě a prohlédli mi batoh… ještě si vyzvedneme lahev vody v ceně vstupného a návleky na boty (využijeme později) a můžeme vstoupit na první nádvoří.
Brány dominující obdélníkovému nádvoří (viz úvodní foto) jsou samy o sobě fascinující. Je velká škoda, že se nesmí vstoupit do jejich prvního podlaží, byl by odtamtud krásný výhled na zahrady. Ale to má čas, nedočkavě procházíme severní branou do hlavní části zahrady.
Povinný obrázek Taj Mahalu. Samozřejmě se na toto místo stojí fronta, vyfotit si to / se tu (selfie) chtějí všichni.
Báječná symetrie zahrad a samotné hrobky umocňuje celkový dojem. Zrcadlení ve vodních plochách tomu přidává další rozměr – je to působivé.
Jemné ranní světlo krásně modeluje cibulovitou kopuli obří stavby, která je považována za vrchol muslimského umění v Indii. Hrobka stojí na čtvercové základně, v jejíž rozích se tyčí čtyřicetimetrové minarety. Íránský architekt je (v půli 17. století) navrhl lehce vykloněné od středu ven, aby v případě pádu neohrozily hrobku uprostřed. Ta sama o sobě má půdorys osmiúhelníku a tyčí se do výše přes 70 metrů. Nosným materiálem je pískovec, který je obložen mramorovými deskami. Původně zlatá špička je dnes nahrazena bronzovou kopií.
Pro vstup na mramorovou desku je potřeba se zout, nebo použít dříve vyzvednuté návleky na boty (což je praktičtější varianta zvláště odpoledne, kdy podlaha nabere teplotu zcela nepochozí).
Portály na hlavních světových stranách zdobí masivní nápis, kde můžeme obdivovat ladné arabské kaligrafické písmo. V detailu pak zaujme zdobení polodrahokamy a drahokamy, které tvoří květinové motivy v nepřeberných tvarech a neuvěřitelném množství. Je to zajímavé např. ve srovnání s thajskými chrámy, kde ke stejnému účelu používali rozbitou keramiku, kterou se zatěžovaly pro větší stabilitu obchodní lodě z Číny :)
Na stavbu Taj Mahalu bylo zapotřebí materiálů z celé Asie. Říká se, že přes 1000 slonů dováželo mramorové desky z 300 km vzdáleného lomu, drahokamy putovaly z Číny, Tibetu, Afghánistánu, Srí Lanky či Arabského poloostrova.
Paradoxní na celém krásném paláci je to, že Islám neuznává zdobení hrobek. Takže když vstoupíte dovnitř, veškerá okázalost ustupuje a ve vlastní kryptě zůstanou jen čisté tvary a minimum dekorací.
Po stranách vlastního Taj Mahalu stojí dvě identické budovy z červeného kamene. Jedna sloužila jako mešita, druhá byla postavena především kvůli symetrii (a sloužila nejspíše jako guesthouse).
Je skvělé, že v areálu je mnoho laviček. Stojí za to si sednout a jen tak koukat, nechat myšlenky plynout – anebo vzpomínat na příběh velké lásky a předčasného úmrtí panovníkovy ženy. Měl jsem s sebou audio průvodce, což byl dobrý nápad, hezky se poslouchalo vyprávění legend i faktické popisy a upozornění na zajímavá místa.
Na večer, při západu slunka, jsme si naplánovali prohlídku Taj Mahalu zvenčí. Doprava na druhou stranu řeky se zdála být komplikovaná, tak jsme to vzali pěšky podél vnější zdi. Překvapivě rychle se změnil charakter prostředí – z turistické zóny plné lidí, naháněčů, prodavačů, tuktuků a taxíků jsme rázem v zemi nikoho. Rozpadlé stavby přechází ve stavební suť, mezi tím bydlí ti méně šťastní z místních obyvatel. Divocí psi se netváří přívětivě, ve stromech vedle vysoké palácové zdi řvou opice. Alespoň že cesta směrem k řece vytrvale klesá a brzy dojdeme na jakési kdysi asi hezké přístaviště. Jsme moc blízko, tak po drsném smlouvání si najímáme jedinou (!) loďku, kterou majitel bidlem dostrká do líného proudu řeky Yamuny, odkud můžeme sledovat hrobku zas v jiném světle. Bylo to velmi důstojné rozloučení s Taj Mahalem, slušelo mu to nesmírně.
Navečer jsme se zastavili na jídlo v průvodcem doporučované místní vývařovně kousek od brány. Vypadala tedy dost divoce – čtveřice špinavých stolů, umatlané zdi… ale provozovatel vypadal důvěryhodně a tak jsme to zkusili. Udělali jsme dobře, lepší jídla (neskončilo u jednoho) jsem v Indii nejedl, stejně tak mangový džus měli neuvěřitelně lahodný. Hezky se zevnitř sledovalo, jak další turisté koukají do průvodce, pak nevěřícně na prostor uvnitř – a jak to mnozí vzdávají. Jen skupina asiatů si troufla, nakoukla nám do talíře (omeleta s rajčaty, brambora plněná sýrem a zeleninou) a na naše doporučení si dala totéž – a pak nám jen dávali za pravdu, tohle místo nemá chybu.
Mé vzpomínky na Taj Mahal jsou trochu smíšené. Jistě, je to fascinující stavba, krásná, impozantní, svým charakterem naprosto jedinečná a vymykající se srovnání s čímkoliv jiným. Na druhou stranu na mě nepůsobila tak strhujícím dojmem, jako třeba Velká čínská zeď nebo Dubajská fontána. Asi ve mně bylo moc očekávání… Takto zpětně na fotografiích mi už ale přijde zas neuvěřitelně parádní – možná mu více sluší čistá fotografie než žár a prach tam na místě :)
Ale vzpomínat budu rád.
Tak takové to bylo…
Více jsme toho za těch 14 dní nestihli. Splnili jsme si plán vidět barevná města severního království, užili si pouštních pevností, něco dobrodružství a trochu kultury.
Místy to bylo hodně náročné, udolávalo nás vedro, které v době naší návštěvy bylo extrémní. Jídlo bylo občas skvělé, občas mizerné, nic mezi tím. Cestovali jsme dost a hodně chodili – a všechny ty věci dohromady pro mě znamenaly, že jsem zhubnul nějakých 7 kg (deset procent celkové váhy).
Pět věcí, které mě nejvíce štvaly:
- Chování lidí. Především takový ten nepříjemný asijský způsob vidění turistů jako chodící peněženky. Povahově sic mi více vadili Číňané, ale tady docházelo na nepříjemný fyzický kontakt (hodně špíny kolem, nepotřebujete aby se vás ještě někdo dotýkal), na nedorozumění i hádky, létající kameny.
- Špína. Nejhorší hygienická situace, co jsem kdy kde viděl. Hodně špíny, všechno bylo špinavé, smrdělo to, člověk by si neustále myl ruce, mít čím. Do určité míry s tím člověk počítá, s něčím si poradí, ale občas je toho víc než by chtěl. Do toho opice, psi, krysy, švábi…
- Dvojí ceny. Asijská klasika, všude je nutné smlouvat. Ale vstupné 20 vs. 750 Rupií, to už je sakra rozdíl.
- Drahé ubytování. I relativně nehezké ubytování stálo dost peněz, rozhodně více než bych čekal. Stále nešlo o nic nedostupného, jen kvalita dosti variovala.
- Mizerné připojení k internetu. Všude. To je nepříjemné zvláště, když prostě potřebujete naplánovat cestu dál, zjistit kdy jede vlak a tak.
Naopak byla řada věcí, která mě nadchnula kterou bych přál vyzkoušet/zažít každému:
- Pouštní safari. I jen krátký výlet do pouště byl výborný, pro středoevropana je to dost nezvyklý pocit. A velmi příjemný. Musím si to někdy zopakovat, třeba v Maroku :)
- Zip line. Jízda na laně nad jezery mezi pevností a kopci kolem je skvělý zážitek, trocha adrenalinu a báječné výhledy, to je zážitek který budu na dalších cestách také vyhledávat.
- Střešní restaurace. Na rozdíl od Turecka jsou cenově dostupné, výhledy na pevnosti jsou neuvěřitelné. Krásně se sedí a přemítá a životě, pozici jedince ve společnosti, lidské společnosti ve světě, o našem světě v širém vesmíru.
- Tržiště a ovoce. Spousty barev a vůní rozmanitého ovoce, a nejen toho. Má to jen jednu nevýhodu: zase nějakou dobu po návratu nemůžu jíst banány, ty dovezené prostě chutnají… jinak.
- Taj Mahal. Jakkoliv člověka mohou odrazovat davy lidí, stojí za návštěvu.
I v Agře mají pevnost. Zase jinou, ale přece stejnou. A bohužel hodně vandaly poničenou.
A poznámka závěrem: Indie má tu výhodu, že se dá prožít na mnoha úrovních komfortu. Lze zemi zažít velmi naturálně, levně, divoce; stejně jako lze mezi sebe a místní svět postavit bariéru komfortu a nevylézt z hotelu či taxíku. Nebo lze zkusit cokoliv na bohaté škále mezi tím :)