Na kraji Thárské pouště leží město Jodhpur (Džódpur), naše druhá zastávka na malé cestě severozápadní Indií.
Z Jaipuru, z jeho pekelně špinavého nádraží, nás překvapivě pohodlný noční vlak Indických železnic přesunul do Jodhpuru. Již na první pohled se jedná o menší město (kolem 1,3 mil. obyvatel). Máme zamluvené ubytování v Juna Mahal Butique Homestay – kdesi v hloubi starého města. Takže když s východem slunce opouštíme nádraží, zatímco město ještě spí a ulice jsou prázdné, vstupujeme do labyrintu nepravidelných uliček.
Různorodé domy, nepravidelné uličky, naskládané bez jakékoliv koncepce. Jestli vesta vede dál, se dá jen odtušit.
Uličky jsou opravdu nepřehledné a úzké. Auta nemají šanci, po chvíli ani tuktuky – toto je království motorek. No nevím, s ohledem na rozbité cesty a otevřenou kanalizaci – koryto u kraje je plné mazlavé hmoty – bych tu nechtěl jezdit ani na kole. Hledáme ubytování, ale nedaří se. GPSka nám ukázala cílový blok, takže víme že plus mínus sto metrů to někde musí být. Rozespalí místní nevědí, místo neznají. Jedinou ceduli nad úzkým průchodem nacházíme až po dlouhé době poctivého hledání.
Na místě pak bušením na dveře probouzíme asi 15letého kluka, který nás vezme dovnitř. Později, když se s ním více spřátelíme (slouží jako hlídač, dveřník, pokojská, poslíček a kuchař v jedné osobě) se podělí o svůj životní příběh: původem z Nepálu (rodina naštěstí přežila ničivé zemětřesení, jež postihlo Káthmándů měsíc zpět) odjel sám do Indie již před lety, aby zajistil rodině obživu. Dnes se má dobře – hodný majitel guesthausu mu dal práci a zároveň bydlení (spí na matraci na chodbě) a má dost peněz, aby zajistil rodinu, kterou dva roky neviděl… Smutný a nesmírně reálný příběh, který mě opět vede k hlubokému zamyšlení se nad životními hodnotami. Snad mu trochu pomohlo, když krom přátelství a respektu jsme mu závěrem pobytu nabídli i štědré spropitné…
Modré město
Město dostalo přezdívky jako „Sluneční město“ a „Modré město“ – a obě shledávám trefnými. Pražící slunce se opírá do bílomodrého města, které svou barevností zdánlivě připomíná italské středomoří – jakkoliv hledat bližší souvislost je silně naivní. O modré, kterou jsou natřené mnohé domy (rozhodně jich je více, než růžových v Jaipuru) se říká, že odpuzuje komáry. Možná ale jen připomíná zde vzácnou vodu a již pohled na ní ochlazuje v parných dnech… anebo bude něco pravdy na tom, že kdysi členové kasty bráhman se ve snaze odlišit se začali domy barvit indigem – a zbytek lidí následoval jejich příkladu. Kdo ví.
Život v modrém městě probíhá na ulici.
Hned na kraji města se rozkládá Rao Jodha Desert Rock Park – 70hektarový park, kde se místní botanici snaží ukázat rozmanitost pouště. Ohraničen mohutnou obrannou zdí nabízí parádní výhled na pevnost, vodní nádrž i město samotné – rozhodně se nejedná o placatý kus země. Zvířat je tam pomálu – prý „když budete mít štěstí, potkáte kobru“, no tam my jí šťastni nepotkali. Zeleň nás také úplně nezaujala, ale ocenili jsme snahu udržet místo čisté, organizované (vyznačené cesty) a zajímavé pro turisty. Potěšilo i symbolické vstupné… jen nepříjemné bylo, že zavírací doba parku byla v době západu slunce – takže naše priorita byla jasná, pozorovat pevnost v teplých tónech soumraku a následně jsme s ubývajícím světlem hledali, kudy přelezeme hradby abychom se dostali ven… nakonec jsme našli jedny vrátka, která byla určená pro opozdilce – nezavíratelná ale vymyšlená tak, že se velká zvířata skrze ně nedostanou.
Takováto zeleň se vyskytuje pouze v udržovaných zahradách, tedy tato ještěrka je více domácí než divoká :)
Pěšky jsme se v Indii nachodili opravdu hodně. Naší oblíbenou zálibou bylo třeba obejít pevnost – takže od vstupní brány jsme uhnuli z hlavní cesty a vydali se podél hradeb. Někde se dalo jít blízko, ale většinu času jsme se museli proplétat zástavbou v „podhradí“. Bylo to zajímavé – viděli jsme, jak žijí místní. Většina života se v Indii odehrává na ulici a když ne, tak do domů a dvorků je také dobře vidět. Zajímavé bylo, že se začala objevovat hospodářská zvířata, typicky kozy uvázané na zápraží či prasata na dvorku. Skvělá byla malá manufaktura plechových okrasných lampiček: z auta jeden člověk sundaval pláty plechu, které další stříhal na pruhy, jiný pomocí kladiva a jakéhosi dláta vysekával dekorativní otvory, další ohýbal do kulatého tvaru a poslední svařoval. Na konci byla hromada hotových. Jinde jsme si „zahráli“ s klukama kriket – trvali na tom, že jim musíme nadhodit pár míčků. No a jinde nás zase malí kluci vyprovodili házením kamenů, asi jsme se jim z nějakého důvodu nelíbili. Asi tím, že jsme jim nedali peníze, o které si chvíli předtím řekli…
Thárská poušť, Jaswant Thada a na pozadí horizont lemuje obranná zeď.
Velice zajímavý byl kenotaf (symbolický náhrobek/hrobka) Jaswant Thada. Mramorové stěny jsou tak tenké, že propouští světlo do fascinující hrobky, která svou bělostí až nepatřičně září v rudé poušti kolem. Byla postavena 1899 na vzpomínku na maharádžu Jaswant Singha II.
Kenotaf je lemován vzrostlými stromy s krásnými žlutými květenstvími.
Vlevo: mocné vnější zdi pevnosti Mehrangarh nenechají nikoho na pochybách, že tady to s ochranou sídla panovníka mysleli vážně. | Vpravo: kenotaf Jaswant Thada.
Nikdo ovšem nemůže ani chvíli zůstat na pochybách, co je dominantou města. Na kopci nad Jodhpurem se tyčí ohromná, odevšud viditelná pevnost Mehrangarh (Sluneční pevnost, založena 1459, aktuální přestavba kolem 1650). Je nádherná, masivní opevnění v kombinaci se zdobenými paláci, zelenými zahradami a značnou rozlohou areálu tvoří asi nejnádhernější „hrad“, co jsem kdy viděl. Nejlépe se pozoruje večer, z některé z mnoha restaurací na střechách domů starého města. Zevnitř se zase můžete prohlédnout závrať vyvolávající hradby a do nebe se pnoucí stěny paláců (hradby se tyčí do výše 36 metrů, jsou až 21 metrů silné).
Bude vás bolet krk, když si budete chtít prohlédnout zdobné stěny paláce v pevnosti.
Do pevnosti před devátou nikoho nepustí. Takže než slunce nastartuje svou ničivou sílu, můžete se v klidu nasnídat – v našem případě dobře posloužil trs banánů. Slupky jsme rovnou skrmili kravám: tady jsme dospěli ke zjištění, že pokud kráva leží, tak nemá hlad a je zbytečné jí cokoliv nabízet, zato stojící stačí zamávat slupkou před tlamou a hned se chytne. Když jsme si mysleli, jak jsme zdatní v krmení skotu, tak nám náhodně projíždějící místní ukázal, jak to dělají po indicku: z motorky a bez zastavení krávě nabídl obilnou placku (naan).
V pevnosti je muzeum, které nás na rozdíl od výhledu nikterak nezaujalo.
Tyto pevnosti byly základem soupeřících městských států. V hradbách jsou k vidění zaseknuté dělové koule, na město shlíží desítky kanónů. Obrovské brány uzavírají masivní křídla dveří, které jsou nad výší hlavy zdobeny masivními hroty. No, zdobeny – tyto hroty zabraňovaly armádě útočníka používat slony k prorážení cesty dovnitř… Hezké bylo také číst legendy o jednotlivých bojích, zvláště když hrdina jednoho města unášející princeznu města soupeřícího je pak z druhé strany viděn jako proradný zloduch, kterého na hlavu postavil místní hrdina.
Pevnost se s námi rozloučila parádní podívanou: v pozdním odpoledni probíhá krmení orlů. Je to neuvěřitelný pohled, když kdosi začne házet z hradeb kusy masa – a málokteré dopadne na zem. Z desítky orlů kroužících kolem se vždy najde nějaký, který střemhlavým letem svou svačinu dostihne. Snad půl hodiny trvala celá podívaná a my jen litovali, že jsme nebyli schopni zjistit s předstihem, kde přesně bude krmení podívat – to bychom se pokusili k házení masa přidat. Ale i tak fascinující podívaná…
Na pravém bastionu je vidět silueta muže, který háže maso desítkám orlů kroužících kolem.
Divoká jízda
Město je skvělé a samo o sobě rozhodně stojí za návštěvu, ale musím se přiznat, nás sem nalákalo ještě něco trochu jiného. Jodhpur je jedno z pár měst v Indii, kde sídlí provozovna Flying Fox.
Flying Fox provozuje na čtyřech místech v Indii své „zip lines“, tedy ocelová lana, po kterých lze s pomocí horolezeckého postroje a kladky jezdit. Takže hezky ráno proběhnout pevností a zahradou do kanceláře, kde jsme se jako jediní dva turisté seznámili se třemi instruktory. Podepsat souhlas, že pokud si ublížíme je to náš problém, uložit batohy a navléci se do postroje a hurá na testovací skluzavku. Vyzkoušet si jízdu, brzdění a ručkování a můžeme na věc.
První jízda je trochu náročná: věřit tomu, že až udělám krok do prázdna, nespadnu z třiceti metrů dolů na dlažbu, ale svezu se po laně na protější kopec. Že postroj není „made in china“, že ke konci sezóny není vše moc opotřebované, že tady v Indii vědí co dělají… no snad jo :) Skok a po pár vteřinách už se za hučení ložisek řítím z hradeb a koukám z nezvyklé perspektivy na modré město, otáčím se a vidím vzdalující se pevnost… a než se úplně uvolním, už je čas brzdit a zastavit na cílové plošině. Bylo to super! Následoval výstup o kousek výš na další stanici, odkud už s větším sebevědomím sjíždíme další z celkem šesti tras. Neuvěřitelně se bavíme, začínáme startovat skokem, krčíme se pro větší rychlost. Máme štěstí, že jsme sami dva plus dva instruktoři, povídáme si a užíváme si i krátké přechody mezi stanicemi. Závěrečná zip lajna má 300 m, vede přes dvě jezera a přistáváme zpátky na hradbách pevnosti.
Toto je zážitek, který rozhodně stojí za vyzkoušení. Jízda samotná je skvělá, v kombinaci s úžasným prostředím je naprosto famózní. Kdyby nebyl jeden z posledních dnů, kdy bylo možné jet (konec sezóny), určitě bychom pozměnili plán cesty a zkusili zajet do dalšího města, kde je možné se svézt!
Jezero, nad kterým jsme se několikrát proletěli na kladce. Ty výhledy u toho jsou nezapomenutelné.
Popojedeme
V Jodhpuru jsme měli štěstí na příjemné ubytování. Sic chvíli zabralo, než jsme jej našli, ale bylo v pohodové a klidné lokalitě. Majitelé byli skvělí a nepálský pomocník dobře vařil. Snídaně i večeře jsme si dávali vždy na střeše, kochali se výhledem na město a užívali pohody. Nicméně čas tlačil a bylo na čase vyrazit dál…
Velká legrace je v Indii kupovat lístky na vlak. Na nádraží jsou vždy mraky lidí, mnozí nechtějí nijak komunikovat (vč. prodavačů lístků), naopak ti co chtějí poradit patří mezi ty, od nichž poradit nechceme (provozovatelé autobusů, taxikáři). Prodej lístků rozlišuje odjezdy dnes a jízdenky kupované v předstihu – a to tak, že prodej jedněch je občas v jiné budově než prvých. A k tomu odlišují pokladny pro cizince (a opět, občas je to úplně jinde než zbytek pokladen). Pokud už najdeme správné okénko (které dle popisků sdílíme se seniory, policisty a partyzány – „freedomfighters“), tak vyfasujeme formulář, kde musíme vyplnit jméno, pohlaví, věk, číslo požadovaného vlaku, čas odjezdu a třídu. Se správně vyplněným formulářem teprve máme šanci dostat lístek – pokud mají místo. Ale je fakt, že občas se dá druhá polovina formuláře vyplnit ve spolupráci s prodávajícím.
Čekal nás další noční přejezd, tentokrát daleko na západ, hluboko do pouště do výběžku obklopeného hranicí s Pákistánem, kde si konečně hodláme pořádně užít poušť…
I v Jodhpuru bylo možné vidět vaření na ulici – i když toto zrovna vypadalo spíše jako průmyslová výroba než kuchyně…
Poznámka k obrázkům:
Fotografováno na Nikon FE (rok výroby 1981), objektiv Voigtländer 40/2 a pár filmů Agfacolor XRG 200 (zhruba deset let prošlých).