Léto 2015 bylo ve znamení cesty do Thajska. Měsíční okruh nám, Báře a mně, dal možnost vidět ruiny starých královských měst, moderní zlatem zdobené chrámy, rozlehlé parky ve městech i hluboké národní parky v kopcích, mělká moře i rozlehlé jeskynní prostory. Vrcholem ovšem byla příroda: husté džungle, krásné stromy, spousty ovoce k utržení… a nespočet zvířat, od ještěrek po slony. Thajsko rozhodně má co nabídnout!
Thajsko, to je pro mě příroda a zvířata, jeskyně, chrámy. Naopak moře bylo zklamáním.
Cestovali jsme často vlakem, občas autobusem, lodí a hodně i na motorce. Z Bangkoku jsme vyrazili na sever za kulturou do Ayutthayi, pak na východ do národního parku Khao Yai u Pak Chongu. Odsud jsme vyrazili zpět přes Bangkok na pobřeží Thajského zálivu do města Hua Hin, což byla naše základna na výpravu do dalšího národního parku Kaeng Krachan a hlavně do okolních úžasných jeskyní. Pokračovali jsme jižně do Chumphonu a dále postupně na tři známé ostrovy Ko Thao, Ko Phangan a Ko Samui. Po pěti dnech neúspěšného hledání slušného koupání jsme se přesunuli zpět na pevninu, přes Surat Thani velkým nočním přesunem opět přes Bangkok až do Sukhothai (a ještě kousek na sever do Si Satchalanai).
Cesta netvořila žádný smysluplný okruh, což bylo jednak dáno geografickým rozložením země, kdy všechny hlavní dopravní tepny vedou přes hlavní město a také tím, že jsme za chodu zrušili plánovaný výlet k chrámovému komplexu Angkor v sousední Kambodži ve prospěch místních památek. A nakonec jsme byli spokojeni, vyšlo to pěkně.
Obloha fotografování moc nepřála. Takto těžké mraky byly tou fotogeničtější variantou thajské oblohy, co jsme zažili…
Bangkok
Prvních pár dní jsme strávili v Bangkoku, který jsme si jen letmo proběhli. Nechtěli jsme se zde moc zdržovat, ale čekali jsme než nám najdou a dovezou ztracený batoh. On totiž přestup v Istanbulu byl trochu natěsno, my to poklusem stihli, naše bagáž si cestu o den a půl protáhla. Prostě klasické cestování s Turkish Airlines, ti to bez zpoždění snad ani neumí :).
Bangkok. Hlučné město plné aut, ale přesto příjemné: dobře se v něm orientuje, snadno se sežene skvělé jídlo… co víc si přát :)
Byla tedy možnost prohlédnout si pár významných chrámů: škoda že nejzajímavější byly pod lešením, v královském paláci zas bylo tolik lidí, že jsme to rovnou vzdali a vydali se raději cournout někam, kde nebyly takové davy. Například u křesťanského kostela nebyl prakticky nikdo!
Bylo prima ochutnat první místní jídlo, Pad Thai vede! Každopádně jídla na ulici je k dispozici opravdu hodně, dařilo se mi vcelku snadno vyhnout se pálivým variacím ve prospěch nasládlých (často grilované maso s nakládané v medu). Ještě lepší byly ovocné trhy, to je prostě nádhera, ty náklaďáky plné skvěle vonících ananasů a rambutanů nemají chybu.
Tato „restaurace“ nám voněla pod okny hotelového pokoje. Vypadala skvěle, ale zrovna tam jsme si nepochutnali. Ale to byla spíše výjimka. Jedli jsme často a výborně.
Zaujaly nás bohaté možnosti dopravy po městě: autobusy (od rozpadajících se s dřevěnou podlahou, zato zadarmo – po luxusní klimatizované), metro, nadzemka, vlaky, lenivé i svižnější přívozy, ale hlavně rychlé lodě na kanálech (kde se nastupuje a vystupuje/vyskakuje prakticky bez zastavení, za jízdy cestující vytahují ochranné igelity proti cákající vodě). O záplavě taxíků a tuktuků netřeba hovořit.
Takový typický autobus nižší třídy vprostřed desetimilonového Bangkoku.
Loď jen přizastaví, tedy pokud dáte znamení. Vystupování je ještě veselejší :)
Prima je, že to ve městě žije – dají se potkat velké ještěrky, od relativně normálních až po dvoumetrové obry. V parcích spousta zeleně, želvy, spousta ptáků… a u tržišť ve značném množství švábi a krysy, to už tak skvělé nebylo. Přesto musím říci, že Bangkok mi přišel dost čistý. Možná proto, že třeba každé pondělí z ulic zmizí obvyklá záplava pouličních prodejců cetek a jídla a hasičské vozy s podporou metařů sklidí veškerý nepořádek.
Takto probíhá pondělní úklid silnic.
Navigace po městě byla trochu složitá, rozhodně se vyplatilo pořídit si za pár korun místní telefonní sim kartu s předplaceným datovým balíčkem a využívat Google Maps – sic moc nezvládají chaos v autobusových zastávkách, ale o to víc se člověk projde a to přece nevadí :)
Taková středně velká ještěrka.
Královský palác byl plný lidí, tak jsme se jen pohoupali na liánách a vyrazili do méně exponovaných částí města.
Ayutthaya, první ze starých královských měst
Jakmile nám doručili zpožděné batohy, mohli jsme konečně vyrazit mimo velkoměsto. Hezky za kulturními památkami na sever.
Na každém kroku je nějaký buddha. Základem je černá socha, kterou věřící postupně pokrývají plátkovým zlatem…
První zastávkou bylo šedesátitisícové město Ayutthaya, které dnes vzpomíná na zašlou slávu (a milion obyvatel těchto „Benátek východu“, jak se městu říkalo počátkem 18. století) ruinami obřích věží a klášterů, ležících na ostrově mezi dvěma řekami. Dnešní historický park, zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO, je obklopen městskou zástavbou. Řada památek je kousek za městem, včetně obřího chrámu Wat Chaiwatthanaram.
Obětiny u sochy buddhy.
Chrámový komplex, který stavěli kolem 15. století a který o tři století později nájezdníci z Barmy pěkně pobořili, stojí na nepevném povrchu a v záplavové oblasti. Důsledkem toho je, že většina chrámů napodobuje šikmou věž v Pise a cihelné základy se vlní jak vertikální hadi. Nicméně podívaná je to parádní, i když poněkud jednotvárná, tvary stup se moc nemění a buddhové po čase také už nepřekvapí.
Chrámy jsou často ve špatném stavu. Může za to zub času, ale i vandalové…
…nebo také nestabilní podloží. Cihelné stavby se vlní jak užovka ve vodě.
Torsa buddhů v rozpadajících se chrámech, do toho krásné stromy… má to úžasnou náladu.
Když už má člověk toho chození po vyprahlých pláních mezi chrámy dost, může se povozit na slonovi. Klasická turistická taškařice, kdyby raději nechali slonům prostor v přírodě, byl bych raději. Takže slony jen fotíme a únavu zaháníme pitím šťávy z cukrové třtiny a zmrzlinou s fazolemi. Obojí je dost úlet :)
Zarostlá hlava Buddhy, asi nejznámější obrázek z Ayutthai.
Všude samý buddha :)
Národní park Khao Yai
V Thajsku se skvěle jezdí na motorce. Nebo spíše na skútru, v našem podání. K půjčení jsou na každém rohu a to že na stopadesátku nemám papíry nikoho nezajímá. Benzín je za 19 korun litr a spotřeba minimální. Takže jsme za ten necelý měsíc ujeli přes 700 km na dvou kolech – a to přes drobný zásek, že se s půjčenou motorkou nesmí jezdit z kraje do kraje. Alespoň nám to tvrdili.
Cesty skrz národní parky vyloženě lákají k projížďce.
Pak spatříme ceduli BEWARE OF WILD ELEPHANTS. Od té doby jezdíme výrazně pomaleji – abychom nějakého toho tlustokožce nepřehlédli.
Nu co, vlaky tu jsou levné a jezdí všude, když už ne na čas. Vybírat vlaky dle ceny se vyplatí, ten desetkrát levnější jede na trase k vzdálenému přírodnímu parku o celých dvacet minut pomaleji než expres :) … tedy alespoň co říká jízdní řád. Ten ovšem slouží spíš jen jako takové inspirativní čtení pro znuděné cestovatele. Vlak prostě jede když jede.
Všude spousta pouličních stánků s výborným jídlem. Místní doma moc nevaří, takže nabídka je pestrá a to nám samozřejmě vyhovuje.
Městečko Pak Chong vypadá jako pěkná díra. Alespoň takový je dojem odpoledne, když jsme přijeli. Trochu to napravilo velice luxusní ubytování s výhledem na potok/stoku zarostlý hustou džunglí. A hlavně, večer jsme objevili neuvěřitelně parádní trh, takového jídla pohromadě jsem snad ještě neviděl. Podle mě nikdo z města a okolních vesnic nevaří, všichni jedí zde. A nedivím se, mají tu samé dobroty. Takže tři různé druhy vepřového, grilovaný banán, k tomu palačinky… jo, tohle si nechám líbit.
Máme raději džungle, ale i louky mají co do sebe. Minimálně je vidět do kraje :)
Ráno jsme vyrazili, na motorce samozřejmě, do parku. Dražší vstupné, ale nějak tu megalomanskou vstupní bránu a perfektní asfaltky zaplatit musí, že. Na silnici se vyhřívají varani, ve větvích hopsají černí giboni se světlýma tlapkama [gibon běloruký].
Snažíme se nerozšlápnout velké stonožky a schováváme věci před dotěrnými makaky, kteří neváhají vyskočit na zaparkovanou motorku a zkušeně prohlédnout všechny ukládací prostory v touze po zapomenutém banánu. Kdepak, ty máme – již poučeni – zavřené v batohu.
Obrovská, ale neškodná. Moc hezky se jí vlní ty nožky, když pochoduje přes cestu.
Pro většinu lidí asi sympatičtější zástupce členovců :)
Chodíme džunglí, vidíme obrovské vodopády. Na pláních zahlédneme srnky a jeleny [sambal deer?], pozorují nás obří zoborožci. Jen ti divocí sloni nikde, přes spousty dopravních značek varujících před jejich přítomností…
Cesta k vodopádům ukrytým hluboko v džungli.
Jedny z mohutných vodopádů.
Dobře utajený poklad – jeskynní komplexy
Přesunuli jsme se na jih, na začátek malajského poloostrova – jdeme hledat jeskynní komplexy, má jich tu být dost. Motorku si půjčujeme od muže s vycpanou podprsenkou a parukou. Nás odhadl(a) jako neperspektivní materiál, takže mezi lakováním nehtů máme motorku vcelku rychle zapůjčenou. Zato na kolem procházejícího evropana postaršího věku v košili hned zavýskal(a) „wanna masáááž?!“, až jsme se lekli.
Ona vůbec je to tu taková zóna, kde si evropští důchodci užívají s mladými thajskými (nejen) děvčaty. Po večerech, ruku v ruce zavěšeni do sebe, korzují městem páry v několikageneračním věkovém rozdílu.
Špinavé moře neláká ke koupání.
Každopádně jeskyně. Thajsko nám nenabídlo co jsme čekali – báječné moře, zato ukázalo krásu na pohled skrytou – spousty podzemních jeskynních prostor s bohatou krasovou výzdobou. To si tak jedete a vidíte nenápadnou ceduli „jeskyně kilometr vlevo“. Tak jo, řekneme si a po prašné cestě mezi poli dojedeme k dřevěné budce, kde se nám znuděný místňák pokusí pronajmout čelovku (netřeba, baterku vozíme s sebou!).
Až tu budete, tak vlevo je odbočka k úžasným jeskyním, které by byla škoda minout.
No a pak, o pár desítek výškových metrů výše a krátkým průchodem do skály se objeví naprosto neskutečný dóm. Bez stropu, světlo v pruzích osvětluje stromy rostoucí na hromadě kamení, kolem na stěnách rozličné krasové útvary…
Tenhle „dóm“ je jako z filmu. Sám by bohatě stačil, ale…
…a vzadu to vypadá, že se dá ještě o kousek jít dál… a vstupujeme do jeskyní plných stalagnátů takových rozměrů, že se nestačíme divit.
…tohle je velká paráda.
Není tu žádná cesta, která by nás vedla, tak prozkoumáváme a připadáme si jak první průzkumníci v neznámé zemi. Nad hlavami netopýři, na zemi cvrčci s extra dlouhými tykadly a kolem kamenný les. Je to neuvěřitelné.
Kam se hrabou Koněpruské jeskyně s jejich Nekonečnou touhou.
Pocit, že si mohu jít kam chci, až nahání husí kůži. A dělá mi radost, že zde nevidím stopy vandalů. Asi ten chrámový pocit (a divní tvorové ve tmě) na lidi působí výchovně.
No a to ještě nebylo nic proti tomu, co jsme objevili v dalších z navštívených jeskyní. Některé jeskyně byly částečně osvětlené, studené zářivkové světlo nás provázelo a odhalovalo obří prostory.
Netopýři okupovali strop a obtěžovali leda snad zápachem. Mohli jsme tak v klidu obdivovat obří podzemní prosotry…
…plné jemné i mohutné kamenné výzdoby.
Dómy velikosti gotických katedrál, krápníky a sloupy rozměrů osobního automobilu, přitom nikde žádný turista či průvodce. Jeskyně jsme měli sami pro sebe, což mi místy přišlo až nebezpečné: když jsme procházeli velmi dlouhý komplex se stezkou jen občas naznačenou tu kusem barvy, tu pohozenou botou, přitom se po čtyřech posouvali po suťových svazích či přelézali hluboké propadliny.
Každopádně to ve mně zanechalo hluboké dojmy, které předčila až malajská jeskyně Gua Tempurung.
Další národní park: Kaeng Krachan
Park Kaeng Krachan se zdál být od začátku zklamáním. Drahý vstup, pětistupňové vodopády místní berou jako piknikovou destinaci, takže hlava na hlavě. Potěšily alespoň spousty motýlů a krásné stromy.
Kořeny se táhnou vzduchem a mají neskutečné tvary.
Vlhký vzduch byl cítit slony, ale nevypadalo to že potkáme jediného tlustokožce, jejichž bobky u krajnice se nedaly přehlédnout. Ale oni chodí z lesa spíše úplně ráno, což nám nevycházelo… ale když tu najednou se nám poštěstilo a zahlédli jsme hned vedle silnice jednoho osamělého slona!
Tahle slonice s menšími kly byla první kráskou v divoké přírodě, kterou jsme v Thaskou potkali.
Konečně divoký slon z blízka! Takže jsme kolem něj hezky pomalu projeli asi čtyřikrát, než jsme zastavili poblíž (a porušili tím jedno z mnoha doporučení jak se chovat v přítomnosti divokých slonů, jež jsou vždy u vstupu do parku napsána). Chvíli to vypadalo, že si nás a našeho nadšeného štěbetání a cvakání fotoaparátu nevšímá, ale pak začal plácat ušima a šel se na nás podívat. To už mi tak roztomilý nepřipadal a raději jsme rychle ujeli :)
Ananasová plantáž.
Nakonec tedy park stál za to. A ono i okolí, pole plné ananasů člověk doma také nevidí (leda na Azorech), banánové plantáže také ne, a o tom že bych si mohl utrhnout dragon fruit přímo z kaktusu se mi ani nezdálo (tady jo a byl plod byl skvělý).
Vzhůru na ostrovy
Popojeli jsme do Chumphonu a odtud zahájili zkoumání ostrovů v Thajském zálivu (východní pobřeží, tedy na druhé straně než jsou typické destinace typu Krabi, Phuket a spol.).
Výhled na moře. Všude nějaké ostrovy.
První na řadě byl Koh Tao. Ostrov je to maličký, ale lidí je tu dost. Pláže jsou úzké a lemované restauracemi, vše je tu minimálně o půlku dražší než na pevnině. Že se tu moc nepotápí, jsme vyčetli už z průvodce. Ale že se tu nedá skoro ani plavat, to jsme tedy netušili: když je odliv, tak je opravdu výrazný a znamená to, že voda zmizí desítky metrů od břehu, a další desítky či stovky metrů je pouze brouzdaliště.
Takto výrazný odliv jsem ještě nikde neviděl.
Ráno trochu zapršelo, ale nic co by nám zkazilo přesun na Koh Phangan. To už je výrazně větší ostrov, takže je možné půjčit motorku a ubytovat se někde na druhé straně ostrova, dál od civilizace. Při zkoumání ostrova, kde je to z kopce do kopce a jakmile se sjede z asfaltu tak je tu šotolina a písek, se mi podařilo motorku položit. Takže jsme my i motorka získali nefalšované místní tetování. Alespoň jsem zjistil, že místní lékárníci hovoří krásně anglicky a mohou poskytnout základní zdravotnické rady, jako třeba „take it easy“.
Kořeny i lodě jsou na suchu. Minimálně na půl dne.
Koh Samui, největší z lokálních ostrovů. Ráno tu vždy prší, ale to nic nemění na tom, že místní vodopády jsou suché. Sloninec je plný zubožených slonů, mají málo prostoru a jsou zanedbaní, odření. Turisté se na nich stejně vozí, i když jízda na čtyřkolkách se zdá být minimálně stejně oblíbená. Atrakce „focení s tygrem“ vypadala tak, že ve stanu ležel na stole zdrogovaný levhart, se kterým se bylo možno za tučný poplatek fotit… děs. Tohle jsou přesně ty turistické atrakce, které se mi hnusí. Alespoň že měli dobré vafle :)
Sem tam fotogenická idylka, ale moře na koupání nebylo. Ještě dvě stě metrů od břehu bylo vody tak po kolena.
Celkově ostrovy spíše zklamaly. Koupat se nedalo, nebyla hloubka na plavání. Drahé ubytování i jídlo se dalo čekat, stejně jako davy turistů. Prostě na pevnině bylo tak nějak líp. Takže zkracujeme plánovaný pobyt na ostrovech a jedeme dál :)
…
Líbil se nám sever na začátku výletu, takže se přesouváme přes noc lůžkovým vlakem zpět do Bangkoku a odtamtud dále na sever, severněji než jsme byli prve…
Královská města severu: Sukhothai a Si Satchalanai
Sochy různých velikostí jsou díky barevným oblečkům jasnou dominantou chrámů.
Možná se nám již památky trochu okoukaly, ale začínat zde náš výlet, určitě bychom byli nadšení. Ale takto nám areál v Sukhothai přišel skoro až zbytečně rozlehlý, nepřehledný. Navíc chtějí peníze za vstup do jednotlivých zón, ve kterých se nedokáži zorientovat. Takže nakonec jsme toho projeli dost a jsem si jist, že v některých zónách jsem neplatil, protože jsem tam prostě vjel nějakou zadní cestou.
Sochy jsou malé, větší i obrovské.
Ty v silně nadživotní velikosti se mi často ani nevejdou do objektivu.
Si Satchalanai je takové dvojče Sukhothai, však si jej nechal postavit syn vládce. Je to klidné, přírodní místo, co rozhodně stálo za dlouhou jízdu na motorce. Navíc sem moc turistů nejezdí, na trzích jsme byli jak zjevení, docela na nás zírali. A my zase na ty dobroty, co se daly pořídit! A za super ceny, mango 1 kg za 15 ฿ (~10 Kč), super ledové pití za 5, jakási malinkatá kynutá sladkost sypaná kokosem balená v košíčku z banánového listu (!) za 1.
Palma, buddha, stupa, zbytky chrámu. Prostě Thajsko.
Ale zas některé obří sochy byly opravdu neskutečně veliké, všude spousta zlata, dalo se stoupat po nekonečných schodištích vysoko… jo, je to tu hezké!
Tolik buddhů jsem do té doby (a vlastně ani od té doby) nikde neviděl.
Verdikt? Thajsko je skvělé!
Veverky jsou skvělé všude, nejen v Thajsku.
Co se nám líbilo:
Národní parky. To je #1 v Thajsku. Uřvaná džungle, nádherné stromy, spousta zvířat. Dá se jimi krásně projíždět na motorce či na kole.
Zvířata obecně: od malých kudlanek, přes ještěrky po pořádné varany, želvy, opice, slony…
Byli dva: dvouměsíční a tříměsíční. Byli skvělí.
Sloni! Spousta slonů všude. Některé slonince mají skvělé zázemí a úžasný přístup mahútů. Viděli jsme slony využívané k práci, kteří si pak za odměnu rozkousli meloun jako malinu. Hráli jsme si s dvouměsíčním slůnětem, které bylo neuvěřitelně zvědavé. Pozorovali jsme, jak se sloní mamky starají o své prcky a jak, když zatroubí, přestává legrace a všechna slůňata se bleskem zařadí do bezpečí. No a viděli jsme pěkně z blízka slony v přírodě, rozhodně blíže než předloni na Šrí Lance, a to byl silný zážitek.
Utahaná slůňata to zalomila, hezky chobot vedle chobotu.
Jeskyně. Obrovské prostory pod zemí, mohutné krasové útvary, přitom otevřené k volnému zkoumání. Další obrovský zážitek, který překonaly až jeskynní komplexy v Malajsii.
Místní produkce ovoce: plantáže plné exotického ovoce. No a pak i zpracování: viděli jsme lisování oleje (?) z kokosů, místňáci jsou fajn, dostali jsme kousek kokosu na ochutnání…
Prodej ovoce přímo z auta není neobvyklý.
Krásné památky. Sochy Buddhy se okoukají, tedy až na ty extra velké kusy, ale co se neokouká jsou rozsáhlé komplexy stup v zeleni.
Zlacení buddhové – dají se koupit čtverečky plátkového zlata, jimiž se sochy zlatí. Stalo se nám, že po opuštění chrámu, který jsme procházeli (povinně) bosky, jsme pak sundavali zlato z chodidel :)
Také jsme koupili kousek zlata a zkusili jej nanést na sochu. Jde to špatně.
Doprava: spousta druhů veřejné dopravy v Bangkoku, sic obvykle zpožděné leč čisté vlaky spojující důležitá města, zdravá konkurence trajektů na ostrovy, snadné půjčení motorek. Vše naprosto bez problémů.
Dálkové autobusy jsou typicky asijsky pestrobarevné.
Krásné stromy. Skoro vždy se v jihovýchodní Asii rozplývám nad tím, jak krásné tu mají stromy… ale je to tak. Prostě se mi tu líbí stromy, lesy, džungle.
Bydlení – bezproblémové shánění ubytování (přes Agodu i Booking), za rozumné peníze ve slušné kvalitě. Naprosto v pohodě.
Bangkok je velké město. Nadzemní doprava je výborné řešení, zácpy neřeší.
Vodopády. Některé masy vody padající shůry v člověku vzbuzují respekt, někde čirou radost, někde smutek – když člověk zná příběh, jak tam zahynula celá rodinka slonů…
Výborné jídlo. Nejlépe na trzích, jde je veliký výběr rozmanitých chutí, vůní a barev. Jedli jsme hodně a dobře. A jídlo nemuselo být pálivé, což jsem zvláště po Šrí Lance ocenil :)
Čím barevně výraznější, tím pálivější.
Síť obchodů 7eleven posloužila občas na snídaně, když místní ještě nic neprodávali (ohřívané sendviče), ale dá se tam sehnat skoro cokoliv. Třeba i datová SIMka do telefonu (i když nám nefungovala, pořídili jsme jinou u místního experta).
Moře je hezčí asi na západní straně poloostrova.
Co se nám tak moc nelíbilo:
Nedalo se koupat v moři. Pokud jdete 200–300 metrů a pořád máte vodu maximálně do půli stehen, je to k ničemu.
Občas moře vyplaví zbytky opravdu velkých zvířat.
Sloni jako atrakce. Někde jsou sloni chováni bez respektu, tvrdě využíváni a nesvědčí jim to. Lidé by se měli zamyslet, jestli na takových místech podporovat tento průmysl zaplacením jízdy na slonovi, pokud tedy vůbec.
Zakonzervovaný stav rozkladu.
Co se nevešlo…
Thajsko je velmi snadná země k navštívení. Bezproblémová domluva v angličtině, doprava četná a spolehlivá, památky na každém rohu. Pro začínajícího cestovatele-baťůžkáře ideální místko, kde se otrkat.
Každopádně 4 týdny na poznání Thajska je hrozně málo. Jen jsme nakoukli na zajímavá místa… a mám pocit, že se tam s chutí někdy vrátím!
Stádo dobytka běží kolem chrámu… pasáček následoval na motorce.
Dekorace v jednom z chrámů.
Buddha na buddhovi.
Chrámy dokáží být různých barev, a to zevnitř…
…i z venčí.
Nejhezčí jsou ale beztak ty „přírodní“.
Modrá ještěrka, ta vždy potěší.
Cestou zpět jsme měli den na prohlídku Istanbulu. Přišel mi výrazně dražší než před pár lety, když jsem tu byl na týden… ale bylo fajn si jej zas proběhnout. I když zas tak moc se toho stihnout nedalo, sám vzpomínám nejraději na tehdejší celodenní procházku po periferii města za ochrannou zdí či večer oslav dne nezávislosti u mostu spojující Evropu s Asií…
P.S.: Fotografováno na jednoduchý kompakt Fujifilm X10. Skvělý stroj na cesty, ale když se člověk rozmazlí… no už jej nemám.
P.P.S.: Pokud by to někoho zajímalo, článek zveřejňuji skoro šest let po cestě, ale text vznikl již dříve, a i kdyby ne, byl by opřený o deník, který si vždy na cestě píši. Je to výborná a praktická vzpomínka, s poznámkami nejen o různých místech, ale i o cenách, pocitech…
Z dovolené si dovezu vždy krom spousty zážitků také fotografie, deník se zápisky a nějakou tu bankovku na památku.