Pokračujeme naplánovanou cestou, ale čím dál více cítíme, že nechceme být v místech, která jsou sic krásná, ale plná lidí. Turistů obzvlášť. Takže trochu měníme plán…
Cameron Highlands: Tanah Rata
Tanah Rata je jedním z měst, které mohou posloužit jako základna pro výlety po Cameronské vysočině. Jsme na úrovni vrcholu Sněžky, je tu o něco chladněji, ale pořád příjemné teplo – i když zrovna prší. Na kopcích kolem se střídá hustý prales, zeleninové plantáže, jahodové farmy a čajové plantáže.
Kolem je na desítku lépe či hůře značených pěších stezek. Některé v průvodci uvedené již neexistují, padly za oběť rozšiřující se zástavbě. Navíc je tu trasa č. 9, která je již roky známá častými přepadeními turistů – také jsme byli varováni, takže asi je to stále aktuální. Takže vyzbrojeni dlouhou holí (která se nakonec hodila na zahnání skupiny nepříjemně dotěrných psů) jsme si dali dobře značený výstup po stezce č. 10 na vyhlídku, kde měla navazovat dlouhá trasa č. 6. Ta už značená nebyla, ale za pomoci pár indicií (cedule „toto není trasa č. 6“) a GPSky jsme jí (asi) našli.
Všude kolem byly kapradiny, masožravky a exotické květy – vše v obřích velikostech. Užili jsme si procházku zanedbanou sotva viditelnou stezkou příkrým terénem, abychom dorazili doprostřed plantáží neznámé zeleniny a ovoce. Fakt jsem místy netušil, na co koukám.
Cesta vedla dále do údolí, jehož stěny se zelenaly čajovými plantážemi Bharat Tea Estate. Nebyly tak krásně zelené jak ty na Srí Lance, ale stejně čaj má ty nejhezčí odstíny zelené :) Procházeli jsme klikatou cestou, přeskakovali potoky a hledali deseticentimetrové barevné kobylky. Nejhezčí na tom bylo to, že za celý den jsme potkali jen pár lidí… což se změnilo jak jsme došli až k továrně na zpracování čaje. U ní se z parkoviště linuly proudy lidí, co přes zákazové cedulky lezli mezi keříky a trhali lístky… zajímavé bylo, že vstup na plantáž byl zpoplatněný – tedy při cestě od silnice. Na nás hlídač koukal trochu nevěřícně, jakože kde jsme se tu vzali z druhé strany (ale při pohledu na naše zabahněné boty mu to muselo být jasné).
Navštívili jsme i nějaké místní vodopády, ty nás moc nezaujaly. Zato jsme viděli úplně malinkaté ptáčky, asi tak 4x menší než místní motýli (kteří, pravda, nejsou občas úplně malí). Ještě jsem chtěl vidět raflézii – největší květ rostlinné říše, ale nebyla zrovna sezóna a tak nebyla k nalezení. Ale objevil jsem jedinečnou „pochoutku“ – místní výrobek, a to jakási omáčka, směs jahod, sušených ryb a chilli papriček. No nebýt to ve skle, tak to zkusím dovézt :)
Ipoh. Ipoh!
Původně jsme zamýšleli přesunout se z vysočiny do George Townu, koloniálního města na západním pobřeží a dál pokračovat severně a při hranici s Thajskem na východ. Ale množství turistů v Cameron Highlands a tip na záchrannou želví stanici na východním pobřeží nás přimělo změnit plán. Proto se přesouváme do Ipohu, hlavního města tohoto státu (Malajsie je federací 13 částečně samosprávných států), odkud zkusíme najít cestu na východ přímo.
Tato neplánovaná zastávka se moc vyplatila. Ipoh je nejpříjemnější místo, jaké jsme tu navštívili. Město samo má pár zajímavých budov z koloniální doby, pár uliček s historickými obchody (skvělé bylo papírnictví/tiskárna, kde měli 200 let starý tiskařský lis) a spousty moderních nástěnných maleb. V turistickém informačním centru nám dokonce dali mapu s naznačenou trasou, jak jich snadno vidět co nejvíce.
Jídlo bylo další z věcí, co nás na Ipohu bavila. Skvělé jídlo kamkoliv jsme zašli! Naše oblíbená byla čínská restaurace, kde jsme si bufetovým stylem přidávali k hromadě rýže různé druhy masa a zeleniny. Bylo to nesmírně chutné (takticky jsme vynechali prasečí uši a kopýtka), za skvělou cenu (za 120 Kč jsme se oba přejedli) a nemít otevřeno jen v poledne, jsme tam neustále. Výborné bylo také nesmírně jemné kuře vařené v páře, podávané s hromadou zeleniny. Prima byly i sladkosti, zvláště když jsme našli pekárnu kde dělali výborné banánové bulky. Jen to ovoce zde bylo stále drahé a ne až tak sladké, jak bychom doufali. Zajímavé ovšem bylo místní pomelo velikosti fotbalového míče :)
Kapitolou samo pro sebe jsou místní zmrzliny. Skvělý byl pohár, kde hromadu ledu polili sirupem, zasypali černým a zeleným želé, přidali fazole, kukuřici a burské oříšky a navrch ozdobili kopečkem zmrzliny. Mají tu zajímavé kombinace. Jinde jsme zas museli zmrzlináře zastavit, aby nám na skvělou kokosovou zmrzlinu nenasypal rýži a kousky suchého chleba… no spousta legrace, ale celkově vzato tu s jídlem nebyl problém, chutnalo nám.
Nedaleko města se nachází několik skalních chrámů. Tyto svatyně se občas nachází jen kousek pod skalou, občas zabírají prostor větší jeskyně, a ten nejzajímavější nás provedl skrze hluboké chodby a mnoho místností až na druhou stranu kopce, kde v korunách stromů skotačili hulmani tmaví (spectacled leaf monkey). Obecně jsou tyto chrámy hrozně moc barevné, pro nás až kýčovité, ale takto vmáčknuté do jeskyní mají své kouzlo.
jeskyně Gua Tempurung
Ještě kousek dál na jih od Ipohu se nachází jeskyně Gua Tempurung. Zatím jsme tu pořádné krasové jeskyně neviděli, spíše jen dómy omračující svou velikostí. Tak jsme to chtěli napravit, ale dopadlo to ještě trochu jinak :)
Autobus nám zastavil dva kilometry od jeskyně, takže jsme se hezky prošli a zatímco se blížili k hustě zarostlé vápencové stěně tyčící se před námi, viděli jsme divoké prase a prazvláštní zavěšená hnízda tvaru retro-fénu.
Původní plán byl projít si jeskyně nejdelším vyhlídkovým okruhem, který končil v hlavním dómu (stáří 400 milionů let, 130 metrů dlouhý a 72 metrů vysoký – ano, s přehledem by se dovnitř vešla Petřínská rozhledna!). Nicméně u pokladny nás oslovila skupina mladých Malajců, že by hrozně rádi šli tzv. mokrý okruh, ale že jich je málo a potřebují další lidi, aby je vůbec vzali. Tak jsme se nechali ukecat, trochu si připlatili, uložili batohy k nim do auta a vyrazili na řádné podzemní dobrodružství.
Plni očekávání jsme absolvovali celou vyhlídkovou trasu – tentokrát již krasové útvary neměly velikost autobusu, ale spíše raketoplánu (a obdobně se také ten největší jmenoval). Stěny se leskly a třpytily, dokud dovnitř zasahovalo denní světlo, pak jsme si museli pomáhat baterkami. Úzké kužely světla pak jen umocňovaly dojem z prostoru, když jsme vystoupali na horní vyhlídku a kdesi hluboko pod námi jsme tušili řeku, kterou jsme minuli u vstupu. No a pak vydal náš průvodce (co celý v černém s maskou na obličeji vypadal jak ninja) pokyn, my přelezli (k údivu ostatních návštěvníků) zábradlí a vydali se do hloubi jeskyně. Čekaly nás další dva kilometry pod zemí.
Bylo to naprosto skvělé. Procházeli jsme staré těžební chodby (těžil se zde cín), temné kouty s pohnutou historií (za války se zde bojovalo), velké prázdné dómy bez kousku světla. Krasová výzdoba nebyla tak rozmanitá a úchvatná jako v Thajsku, ale zato tu bylo více zvířat: spousty netopýrů, cvrčků s předlouhými tykadly, žáby, velcí oškliví jeskynní pavouci a štíři. Šplhali jsme vzhůru, po zadku sjížděli velké kulaté balvany, spouštěli se do úzkých děr, krčili se pod stalaktity a plazili se pískem i plavali vodou… v jeden okamžik jsme se dostali skrze skálu na druhou stranu, kde rostly palmy s listy, že by se pod ně schoval celý autobus. Neuvěřitelné. Po přestávce jsme pokračovali, hodně se brodili řekou, opatrně zkoumali cestu před námi (deště sem prý spolu s odpadky občas přinesou i hady) a po nějakých čtyřech hodinách nás řeka vyplivla nedaleko místa, kde jsme do jeskynního komplexu vstupovali. Byl to neuvěřitelný zážitek, který rozhodně stál za ty peníze, písek všude a rozseknutou hlavu (na místní jeskyně jsem moc vysoký).
Takže jeskyně rozhodně naplnily naše očekávání, byť jinak než jsme čekali. Škoda jen, že nemáme žádnou fotku, ale tohle by můj foťák nepřežil.
U jeskyní jsme také našli na banánovníku žluté banány! S trochou akrobacie jsme je získali, abychom ochutnali banán přímo ze „stromu“. Ovšem kdepak. To, co prodávají v samoobsluze jsou všechno plody jedné rostliny, klonovaného kultivaru bezsemenné odrůdy Cavendish. To co jsme si utrhli bylo plné velikých tvrdých semínek, dužina kolem skoro nebyla a ještě ke všemu nebyla vůbec dobrá. Na ovoce tu máme opravdu smůlu :)
V oblasti státu Perak (kolem Ipohu) jsme si před cestou na východ udělali ještě jeden výlet, a to za orangutany. Ale o tom zas příště…
fotografováno na Fujifilm X70
úvodní foto: autobusové nádraží ve městě Ipoh, Malajsie