Malajsie je jiná než země kolem. Je méně podbízivá, bez známých atrakcí, snadno přehlédnutelná v sousedství kulturních velikánů jako je Thajsko, Indonésie, Barma či Vietnam.
Malajsie, ležící těsně nad rovníkem na malajském poloostrově a severní části ostrova Borneo, pro mě byla dlouho takovou zemí-náhradníkem, kdybych už nevěděl kudy kam (resp. kdyby nebyly levné letenky nikam jinam). Bylo to asi dáno tím, že při letmém hledání na mě nikdy nevypadly žádné dostatečně atraktivní fotografie, žádná známá památná místa, prostě nic co by mě zaujalo natolik, abych o návštěvě Malajsie uvažoval. To že tam jsou Petronas Towers a jezdí se tam velká cena Formule 1 mi přišlo trochu málo… ale když se na jaře objevily rozumné letenky a trochu víc jsem začal hledat, zjistil jsem, že by tato země mohla stát za výlet. A taky že stála. Spolu s Bárou jsme využili zajímavých cen nového leteckého spojení společnosti China Eastern a v létě 2016 strávili přes tři týdny v pevninské Malajsii a k tomu jako přídavek dva dny v Šanghaji.
Proč Malajsii nazývám zemí pro pokročilé cestovatele? Protože její poznání není zadarmo. Musíte investovat něco snahy, času a energie na nalezení zajímavého – a snaha je pak po zásluze bohatě odměněna. Jen to není tak jednoduché jako např. v Thajsku, kde máte na každém rohu zajímavý chrám či ruiny starodávných paláců, či kam-se-podíváš nádherná krajina Indonésie.
Co mě velice překvapilo bylo že v Malajsii jsem nepotkal žádné opravdu staré, historické stavby. Nejstarší budovou bylo nádraží z doby koloniální nadvlády (rok 1906), tedy vcelku nedávné historie. Oproti tomu pár set kilometrů severně od hranic není problém nalézt města z prvního tisíciletí… že by za to mohl Islám, zde převažující náboženství známé svou značnou netolerancí? Těžko říci, třeba v Indonésii (také převážně muslimská země) problém s buddhistickými a hinduistickými památkami nemají.
Ale jednotliví lidé jsou velmi tolerantní, dnes není problém najít v jedné ulici mešitu, kostel a hinduistický chrám takřka vedle sebe. Dokonce bych řekl, že lidé jsou tu nejmilejší a nejpřívětivější ze všech zemí, kde jsem kdy byl (zejména tedy čínská menšina, opět v zásadním kontrastu oproti Číňanům ve své rodné zemi). Ale přes to, jak jsou tolerantní vůči sobě a milí k turistům, neváhají zaprodat svou zemi exportnímu průmyslu a ničí krásné pralesy ve prospěch palmových monokultur.
Jedná se o jednu z posledních zemí, kde žijí ve volné přírodě orangutani, ale vypadá to že ne na dlouho, stejně tak jako nosorožci, tygři či sloni… jistě, mají zde velké národní parky, a asi je i dobře že nejsou moc otevřené a přístupné návštěvníkům, ale možná zvýšení povědomí o krásách přírody a příliv peněz z turismu by pomohly ochraně zvířat a krajiny více. Malajsie má hodně co nabídnout, jen to neumí prodat, přitom stejně jako zbytek světa přichází o čas kdy ještě je co nabídnout. Turista s baťůžkem má možnost si zemi procestovat, proniknout pod první tvář země a kouknout se, co krásného skrývá. Jen musí chtít.
Tady je pár slov o tom, jak jsme Malajsii v rámci třítýdenního výletu viděli my.
Kuala Lumpur
Kuala Lumpur je se svými necelými dvěma miliony obyvatel poměrně malé město – alespoň na jihovýchodní Asii – ale dobře to maskuje. Má mrakodrapové centrum, paneláková sídliště, živou čínskou čtvrť a nabídne mnoho druhů městské hromadné dopravy a několik autobusových nádraží.
Zásadní atrakcí tu jsou samozřejmě Petronas Twin Towers – svého času nejvyšší budova světa, dnes již drží primát jen jako nejvyšší dvojdům. Dvojvěž. Svých 452 metrů nechá shlédnout z přilehlého parku, kde se za fontánou večer schází stovky lidí a jen tak sedí a koukají… a ono je na co. Ostré hrany symetrického tvaru věží jsou citlivě nasvíceny a je v nich něco, co nedokáži přesně popsat – ale dá se na ně koukat dlouho.
Žel tím pro mě kouzlo Kuala Lumpur hasne. Člověk se párkrát projede nadzemní jednokolejkou, projde se kolem vysílače, uvidí pár koloniálních domů a vcelku strohých mešit a hledá, co zajímavého by ještě našel. Čínská čtvrť je jedno velké tržiště, plné turistů a čínských (čti: nekvalitních) triček a suvenýrů, ceny navíc nejsou nijak zajímavé. Večerní trhy jsou pak ještě horší: desítky stánků s posezením lákají turisty na jídla v ceně běžného restauračního standardu, naháněči se zalaminovanými menu pak kazí veškerou atmosféru. Ovoce je drahé a maso ještě dražší, toto je zklamání a tak je na čase posunout se dál…
Batu Caves
Ale přeci jen je tu ještě jedna atrakce, kterou by byla škoda minout. Nějakých 30 minut vlakem z centra Kuala Lumpur se nachází Batu Caves, hinduistická svatyně schovaná v hloubi vápencové skály. Ono už Thajsko se svými překrásnými krasovými jeskyněmi nás navnadilo a tedy jsme nevynechali jedinou příležitost navštívit v Malajsii jeskynní komplexy a toto byl první z nich. Byl opravdu skvělý, ale to jsme ještě netušili co zažijeme později…
Téměř tři sta schodů širokého schodiště vede kolem obří sochy hinduistického boha války Murugana k masivnímu vstupnímu otvoru do obrovského dómu. Takto obrovský prostor pod zemí jsem ještě neviděl, i když toto není klasická jeskyně – dóm se na konci otevírá v další, který ovšem nemá strop – jsme zpátky pod širým nebem. Díky tomu je jeskyně vcelku světlá, i když nesvítí ony jak ze stadionu zapůjčené obří lampy uvnitř.
Středoevropan není zvyklý na takovéto jeskyně, takže nás to snadno uchvátilo. Člověk si připadá hodně maličký, když vidí stalaktity velikosti autobusu visící ze stropu desítky metrů nad sebou. Kape z nich voda, lehce se ozývá pískot netopýrů. Podlaha je upravená, člověk se tedy může plně oddat sledování horních pater dómu – protože při zemi není o co stát: nepochopitelně zelenou barvou natřené stěny či blikající chrámy nechápu.
Davy lidí se v tak obrovském prostoru snadno rozptýlí. Jedině v zadní části, u toho nejsvětějšího z místních chrámů, byla fronta na zapalování svíček a modlitbu k hinduistickým božstvům. Na zarostlých stěnách otevřených prostor bylo dost makaků, ale nebyli nijak zvlášť vlezlí. Asi věděli, že na ně zbyde dost jídla z obětin a že nemá smysl snažit se krást lidem svačiny.
Taman Negara – vzhůru do pralesa
Taman Negara je asi nejstarší deštný prales světa, stáří se odhaduje na nějakých 130 milionů let – a díky tomu je nesmírně bohatý na flóru a faunu: žijí zde mj. tygři, nosorožci, sloni a tapíři, ale nic z toho jsme samozřejmě neviděli :/
Park se nachází ve středu země, trochu mimo běžné trasy dálkových autobusů. Zvláště vypečená doprava je takto na konci ramadánu, to mají muslimové něco jako nový rok, takže náš dříve vytipovaný autobus byl vyprodán a znamenalo to pro nás trochu komplikovanější cestu: vstávat na první monorail v 5.30 ráno, který nás dovezl na severní autobusové nádraží, odkud jel autobus do Temerlohu. Tam změnit autobusové nádraží (naštěstí se nás ujal prima Číňan, jinak bychom tam asi bloudili dodnes: odvezl nás i se svým dříve zakoupeným obědem domů a pak nás odvezl na ono druhé nádraží) a vyrazit dalším busem směr Jerantut. Odtud by se dalo do parku lodí, ale je málo vody a tedy není jisté že loď pojede (přístav je kus za městem) – takže pozdní oběd na nádraží a čekání na další autobus. Ale podařilo se, našli jsme prima ubytování za kaučukovou plantáží a odpoledne nasáváme atmosféru pralesa: je vedro, prales hučí a všude spousta komárů.
Prales sám o sobě je dost divoký. Kolem vesničky, asi jediné vstupní brány do parku, je několik stezek s chodníčky, aby se džunglí dobře chodilo – a lidi se neztratili. I tak je to v tom vlhku a vedru dost dřina, ke „Canopy Walkway“, lanové stezce v korunách stromů, je to přes půl hodiny svižné chůze a místy pěkně do kopce. Každopádně takto hustý les, umocněná těžkým vlhkým vzduchem, je skvělý zážitek. Výstup do korun stromů je zajímavý, lávky jsou úzké, dost se kývou a vypadají nestabilně – a jsou zatraceně vysoko. Škoda, že v korunách stromů není více ptáků a motýlů, je to tak trochu to samé co dole :)
Kousek dál pak už vede pouze cesta, později už jen pěšina. Všude kolem mnoho odstínů zelené, prales se představuje v tlumených barvách, především temnějších odstínech zelené a hnědé. Naše celodenní procházka nás zavedla – soudě dle trusu – na sloní nebo alespoň tapíří stezku, kterou chodí zvířata k vodě pít. Potkali jsme ale pouze varany a jedno divoké prase. To, nebýt toho jak dupalo a funělo, bychom snadno přehlédli, přestože od nás bylo jen na čtyři metry. Skrz hustý porost bylo špatně k vidění. Nápovědou pak byl varan, který se před funícím čuníkem schoval na strom :)
Když jsme neobjevili moc zvířat přes den, zkusili jsme to v noci. Přidali jsme se k „night safari“, vylezli na střechu velkého jeepu a vyrazili vyzbrojeni baterkami na jízdu po silnicích a cestách kolem parku, skrze palmové plantáže a jinak zdevastovanou krajinu. Byl to skvělý zážitek, zvířata se přeci jen člověku ve dne snadněji schovají. Krom dobytka a zatoulaných koček se nám podařilo vidět hnízdící pár orlů, pár sovy pálené, hada, varana, malajskou cibetku, nějakou zvláštní divokou kočku a hlavně outloně váhavého – malou nemotornou opičku. Příště bych ale určitě zvážil několikadenní trek do hloubi pralesa, přeci jen vidět naživo tapíra by mohl být skvělý zážitek.
Co je ale opravdu smutné je jak hned za hranicí parku začínají nekonečné palmové plantáže. Vykácené či vypálené lesy se brzy pokryjí pravidelnou sítí palem olejných, pod kterými nedokáže nic žít. Tahle děsná monokultura je nejen ošklivá, ale zde je jasně vidět jak se zakusuje do původní divoké přírody a pokud se poptávka po jejím oleji neomezí, budeme sic mít technologicky zajímavý olej, ale přijdeme o spoustu rostlin a zvířat.
Následně se přesouváme na Cameronskou vysočinu, do oblasti čaje a další džungle. Na mapě to vypadá jako kousek cesty, ale zdání klame. Ranní autobus prostě nepřijel, takže vyrážíme až v deset polorozpadlým strojem do Jerantutu. Odtud chytáme bus do Benta, další do Raubu a až čtvrtý bus toho dne nás doveze na místo určení. S mnohými zastávkami je to cesta na celý den, přitom jsme vystoupali až do výše pře 1500 metrů nad mořem. Cesty jsou nesmírně klikaté a přes kvalitní povrch ne příliš bezpečné: viděli jsme tirák koly vzhůru i proražená svodidla (a auto zjevně někde v údolí pod námi). Dorážíme za soumraku a na úbočích hor oranžově svítí nekonečné řady skleníků.
fotografováno na Fujifilm X70
úvodní fotografie: kuře pobíhající v Batu Caves, nedaleko Kuala Lumpur, Malajsie