Po krátkém zastavení v Uruguayi a Argentině se konečně přesouváme do Chile. Strávíme zde tři týdny (červen/červenec 2019), během kterých projedeme zemi od severu do poloviny – na úroveň hlavního města. Jižněji si netroufneme, zejména s ohledem na počasí. Na jižní polokouli totiž právě vrcholí zima a na pobřeží oceánu dokáže být nepříjemná. Navíc cestujeme na lehko, jen s 8kg příručním zavazadlem, kam se z teplého vybavení vejde jen opravdu velmi tenká péřovka a letní spacák :)
Iquique, město s dunou
Iquique, druhé nejsevernější přístavní město Chile, leží na pobřeží Tichého oceánu. Hned po opuštění příletové haly se nám otevřel skvostný pohled na Pobřežní pohoří. Jeho vrcholky se tyčí takřka do výše Sněžky, letiště přitom leží jen pár (desítek) metrů nad mořem a hory vypadají, že začínají hned za parkovištěm. Ale nejvíc zaujme naprostá absence jakékoliv zeleně. Chile nás vítá šedohnědou zemí a modrou oblohou, černým asfaltem… a také absencí veřejné dopravy. Marně hledáme zastávku, z níž má jezdit autobusová linka do dvousettisícového Iquiqu. Prý byla zrušena. Nezbude než začít s vyjednáváním o ceně s taxikáři a po chvíli za nějakých 8.000 Chilských Pesos (na Kč dělit zhruba 33) už svištíme po panamerické dálnici do 40 km vzdáleného města.
Řidič je unavený starší pán, cestou mu volá dcera. Pochopíme, že je nemocná a ptá se kdy přijede táta domů. Dále jsme se nedostali, anglicky nehovoří a moje španělština je zcela mizerná. Proto více směřuji zrak z okénka postarší Toyoty. S blížícím se městem spatřím z převládající šedi a hnědi vystupující písečnou dunu. 500 metrů vysoká hromada písku zde vypadá naprosto nepatřičně, zakusuje se do města jak obří mimozemšťan a tvoří zajímavé pozadí pro občasné výškové budovy, které se začínají objevovat. Cerro Dragon, dračí kopec, památka na pozdní dobu ledovou.
Ubytováváme se v hotelu Ibis Budget, z výšky koukáme na nízkou zástavbu města, občas narušenou nepochopitelně vysokou bytovkou. Trochu to připomíná náhodně rozsypané kostičky z hry Tetris.
První den zakončíme procházkou po městě, objevíme aikido dojo (tady? silně jsem uvažoval že se tam v dalších dnech stavím na lekci…) a hlavně tržnici. Tam zaženeme ozývající se hlad, oběd jsme nějak neměli a tak hutná polévka s flákem hověziny, ryba a další hovězí přijdou vhod. Je příjemné, když se člověk může hned po příjezdu dobře najíst… vzpomínám na občas náročnou adaptaci na pálivá jídla šrílanské kuchyně. Účet nás ovšem rychle vrátí do reality, v Asii opravdu nejsme.
Pro auto a vzhůru do Humberstone a Santa Laura
Ráno si jdeme vyzvednout zamluvené auto. Jsme nedočkaví, přišli jsme o čtvrt hodiny dříve. Nevrlý zaměstanec (společnosti Avis Budget) po nás chce doplatek za brzké půjčení… to odmítáme, tak nám zkrátí čas vrácení. Dobrou zprávou je, že na místo nejlevnějšího jeepu, který jsme si objednali a zaplatili, dostáváme zbrusu novou Toyotu Hilux.
Je tak nová a celá navoněná, že krom strachu o sebemenší poškrábání ani neumím zařadit zpátečku. Jde to hodně ztuha. No a první společná akce znamená vycouvat z půjčovny. Prima, dobrý začátek s tímhle pětapůlmetrovým korábem. Ještě že při couvání zběsile pípá jako náklaďák, hned se cítím bezpečněji. Při projížďce městem si zvykám na ostré brzdy, nezvykle vysoký posez a nadstandardní rozměry vozu. Ale už v prvním kopci se raduji ze síly 2.4litrového dieselového motoru. Budeme si rozumět :)
Není na co čekat, vyrážíme na první výlet. Hned za Iquiqem, poté co se vyškrábeme serpentinami na náhorní plošinu za Pobřežním pohoří (nadmořská výška přes 1000 m. n. m.), leží ledkové doly Humberstone a Santa Laura. Dnes již UNESCO památka, ale ještě v 19. století aktivní doly ledku, tedy dusičnanu sodného. Ten má široké uplatnění od výroby střelného prachu po přísadu do hnojiv. Dnes je již městečko, které kolem dolu vzniklo, opuštěné a působí jako kulisy pro modernější western. Procházíme si ubikace předáků i dělníků, jídelnu, kostel i divadlo. Zajímavá je expozice věnovaná jakémusi povstání krvavě potlačené armádou – ale víc netuším, protože proč by tu měli cizojazyčné popisky, že.
Santa Laura leží kousek dál, ale už zde jsem rád za velké auto – na vysokých kolech. Mírná terénní vložka náš pick-up nerozhodila. Obdivujeme zbytky lokomotiv, ale i obří motory elektrárny. Vůbec zbytky strojů zde jsou fascinující. Navíc je tu ticho a klid. Krásné město duchů :)
Je odpoledne a na rozdíl od Francouzů, co mají obytný vůz a na parkovišti u Humberstone budou zjevně nocovat, my musíme dál. Chceme do hor, a tam by se nemělo spěchat. Máme tedy naplánovanou aklimatizační zastávku na půl cesty, v nadmořské výšce nějakých 1800 metrů nad mořem. Čeká nás 250 kilometrů v neznámých podmínkách, takže očekávané tři hodiny cesty je nutno brát s rezervou.
Nekonečné pruhy černého asfaltu vedoucí kam oko dohlédne, kolem kamenitá poušť. Se západem slunce stoupáme do hor, které chytají úžasné odstíny hnědočervené. Silnice se začíná kroutit, hluboká údolí a prolákliny nekřižuje žádný most.
Již za tmy přijíždíme do Valle de Codpa, kde nám Booking hlásil několik možných ubytování… ale žádné nešlo rezervovat, tak doufáme že nebudeme muset nocovat v autě :)
První místo, které najdeme, se tváří dost noblesně. Noční recepční v obleku by nás ubytoval, ovšem za částku vysoce převyšující náš rozpočet. Doporučí nám jet po úzké cestě dál, že v další vesnici snad něco najdeme… Vesničku jsme našli, ale vypadá úplně mrtvě. Pár domů, nikde žádné světlo, i když cabañas jsme našli. Jen nikde nikdo.
Naději nám dávají pootevřené dveře o pár domů dál, line se z nich široko daleko jediné světlo a jsou slyšet zvuky televize. Takže dodat si odvahy a zaklepat. Paní sedí u stolu s asi maminkou, večeří. Zírá na mě dost nechápavě, na mou španělštinu ještě víc, ale pointu dáme dohromady. Že prý někomu zavolá.
Po nějaké čtvrt hodině se na obzoru objeví světla a za chvíli přijede paní s klíči od správně nalezených apartmánů, jeden nám nechá… a ukáže jak si pustit plyn z bomby, nahodit karmu a že klíč ať necháme ráno na stole. Takže bydlíme. Sláva! Rychlé prolistování knihy návštěv odhalí poslední návštěvu nějaké dva měsíce zpět. Jsme tu opravdu dost mimo sezónu :)
Valle de Codpa
Vesnička Valle de Codpa se nachází v údolí pod úrovní náhorní plošiny, po níž vede hlavní cesta. Shora není vůbec vidět, jen odbočka a serpentiny klesající kamsi do údolí. Co jsme večer už vůbec neměli šanci vidět je, že se jedná o pár domů na strmém úbočí, s říčkou kdesi hluboko, ztrácející se v zeleni. Zeleni! Konečně souvislý kus zeleně, opravdová oáza v pustině kolem.
Procházíme si vesničku, fascinováni úplně vším. Mají tu kostel a věž se zvonicí. Hezké cesty, položené na prašném a kamenitém podkladu. Hustá zeleň na dně údolí, s ní se objevují ptáci, hmyz. Našli jsme školu i policejní stanici, ovšem už ne jakýkoliv obchod s potravinami. Ještě že máme zásoby. Hlavně balíky vod na korbě, přes den je hezky teplo a vzduch suchý…
Vesničku projdeme za čtvrt hodiny. Je krásná, ale kladu si otázku co tu lidé celé dny dělají? Kde pracují? Proč tu vůbec jsou?
Není času nazbyt, čeká nás dlouhá cesta dál na sever. Opouštíme naší aklimatizační zastávku jen abychom zjistili, že cesta dál nás zavede zpět na úroveň moře a až odtud budeme moci opět stoupat do hor. Tak nevím, jak moc jsme si z hlediska aklimatizace pomohli :)
Arica
Arica je nejsevernější město Chile, na dohled od hranic s Peru. Město není ničím zajímavé, první dojem bych řekl spíše ošklivý – stanové slumy vypadají jak bezdomovecké kolonie, smradlavá fabrika na pobřeží… potřebujeme internet, ale ani v nákupním centru není volná wifi. Není tedy žádný důvod se zde zdržovat.
Za městem se mají nahcázet hezké pláže s lachtany – tedy když je sezóna. Tak hledáme a nacházíme Cuevas Playa Corazones. Po vyplnění dotazníku u informačního stánku vyfasujeme barevnou přilbu (jako na stavbě) a teprve poté můžeme (sami) po cestě dál. Na jedné straně oceán, narážející do skal na pobřeží, na druhé strmý šotolinový sráz občas rozbitý mohutnou skálou, v ní jeskyně. Místní turisté se fotí u cákající vody, my jdeme dál po vyšlapané pěšině až do míst, kde nikde nikdo není.
Sestupujeme na pláž a nacházíme lachtany – resp. jejich zbytky, vysušená těla. Nad hlavou nám krouží kondoři, občas se mihne na kameni ještěrka. Celkově je to tu spíše smutné, málo života. Ale prostředí je vskutku majestátní…
Jedeme dál. Před hranicemi uhybáme na východ a stoupáme. Kopce se zase mění, ze žlutých zpět v červené a brzy se začnou objevovat na obzoru i opravdoví velikáni, jejichž vrcholky zdobí sníh. Přímo pod nimi leží náš další cíl, městečko Putre, na kraji národního parku Lauca.
Cesta nahoru je dlouhá, stoupáme od moře do 3500 m. n. m. Toyota Hilux je na tyto cesty skvělá, jede rychle a stoupání jí nevadí. Překvapivě se začínají kolem silnice objevovat drobné květiny, v plném květu. Asi už jsme v oblasti mraků, ze kterých dokáží získat potřebnou vlhkost.
Tlačí nás ubývající světlo, ale raději nespěcháme. K opatrnosti navádí rozbitá auta zapomenutá vedle cest, památníky na méně šťastné. V serpentinách potkáváme nabouraný kamion. Hledáme řidiče, ale nikde není. Navíc rostoucí nadmořská výška začíná být znát.
Putre a vulkány v parku Lauca
Městečko pod vrcholky v Parque Nacional Lauca, nejvyšší mají hodně přes 6 km. Sjíždíme z hlavní cesty a hledáme domluvené ubytování. Velké náměstí, autobusová zastávka, zavřené informační centrum. V neznačených ulicích, tak úzkých že projednou lituji jak mám velké auto, hledáme až nacházíme malý ráj – nečekaně hezké ubytování kolem hustě zarostlé zahrady, kde vše kvete (i růže) a dokonce plodí ovoce. Milý pan majitel se nás hned ptá jak se cítíme a nabízí čaj z lístků koky – že to pomáhá na výškovou nemoc.
Ubytování jsme v jednoduchém pokoji, kde krom elektrických kamínek máme na posteli každý osm tlustých dek. Zatím nám úplně nedochází co to znamená a jdeme si požádat o nabídnutý čaj, neb s každou půlhodinou se nám hlava motá více a více. Čaj chutná jak vyvařené ponožky a smrdí jak starý salám, tak není jasné jestli nastupující nevolnost je z něj či z nadmořské výšky. Přeci jen nebyl úplně dobrý nápad vzít to z nuly do tři a půl kilometru během pár hodin, ale nešlo jinak.
Noc nakonec byla docela dobrá. Jen ráno bylo vcelku chladné, nechtělo se mi vylézt ze spacáku a hutné vrstvy přikrývek.
Hned za městem vidíme zamrzlé vodopády. Zamrzlé louže vidíme i dále, v oblasti travin, kde se mezi trsy promenádují husice andské. Přes noc je tu opravdu chladno, zato přes den je vcelku fajn – na sluníčku. Stoupáme na náhorní plošinu a užíváme si, jak se krajina opět proměňuje. Trsy trávy vystřídaly zarostlé louky, barevné květy lemují asfaltové cesty.
Na náhorní plošině dokonce objevujeme vodní plochy. Na hladině plavou jakési černé kačeny, vidíme racky… když naši pozornost upoutá chundelaté čtyřnohé zvíře, které neomylně registruje lidi a pozvolným krokem se začne přibližovat. Přijde na metr blízko a tím dává odhalit své druhové jméno – lama krotká. Jediná plně domestikovaná lama zdejší krajiny si přišla pro něco k snědku. Přes doporučení nekrmit je zjevné, že občas něco vyloudí a nyní to zkouší na nás. Je dost velká a nemáme zájem se s ní přetahovat o naší svačinu, takže nedostane nic. Na druhou stranu se nenechá pohladit, jen v nestřeženém okamžiku se mi podaří dotknout se jejího boku. Srst, co vypadá jemně a hebce, pod rukou neuhne, je tuhá a nepoddajná. Toto bylo první a poslední blízké setkání s lamou, ostatní již byly výrazně plašší a nikdy nepřišly tak blízko.
Krásně modré nebe a čistá obloha nás provází celý den. Potkáváme ještě další druhy lam, tentokráte divočejší alpaky a úplně plaché vikuňi. Velmi příjemné je setkání s divokými činčilami, které si vyhřívají kožíšky na kamenech hned vedle cesty. Zvláštní krajinu dokreslují balvany pokryté mechem tak hustě, že připomínají fatboye… jen jsou o něco méně pohodlné.
Navštívíme také opuštěnou vesničku Parinacota. Bíle omítnuté vepřovice (nebo něco takového) ostře kontrastují s modrým nebem a tmavými stíny. V tichosti objevujeme náměstí, kostel… jsme tu sami. Parkovat naše obrovské červené auto na kraji je až nepatřičné, stejně jako naše hlasy v opuštěných ulicích. Kolem projede pouze velký nákladní vůz a chvíli trvá, než se usadí rozvířený prach. Pak je zase klid. Jen my a bílé husice…
Nejvýše jsme vystoupali do nějakých 4590 metrů nad mořem, soudě podle občasných informačních cedulí. Jistě jsme byli i výš, ale nemáme jak to přesně zjistit. Ale po lámání rekordů netoužíme. I tato výška stačí, abychom se při prudších pohybech zadýchávali. Takže se moc nehýbeme, naohýbáme, spíše posedáváme a koukáme na krajinu kolem.
Večer nám není moc dobře. Kokový čaj chutná stále stejně odporně jako včera, namlouváme si že alespoň pomáhá zvládat nadmořskou výšku. Od odjíždějících holanďanů získáváme jejich topení, takže noc je o fous teplejší než ta minulá. Každopádně kombinace spacák plus osm dek na přikrytí zůstává :)
Opouštíme myšlenku, že se posuneme jižněji přes náhorní plošinu. Auto sic máme kvalitní, ale cesty se směrem na jih povážlivě zužují. Povrch je prašný s náhodně rozmístěnými různě velkými kameny, je třeba zpomalit. No a první průrva v zemi, překonaná s pomocí pochybného dřevěného mostu nás utvrzuje v tom, že na takovéto výlety nemáme dost zkušeností. A odvahy, neboť hrozí že bychom neměli kde na altiplanu přenocovat… a v autě by to opravdu moc pohodlné nebylo. A kdyby se nám oběma udělal ještě o něco hůře, tak jsme prostě v háji. Takže se balíme a jedeme zpět na pobřeží.
Cesta do zpět Iquiqu zabere dobrých šest hodin. Krajina hezká, ale jsme unavení. Ubytováváme se v hotelu s prazvláštním personálem. Je tu hluk od silnice. Město nepůsobí hezky… máme malou krizi. Nemáme ani sílu plánovat další dny, necháváme to na ráno.
(pokračování příště)
fotografováno na Nikon D600 s Nikkor 24–120/4