Druhá část vyprávění o putování severním Chile, navazuje na první část.
Geoglyfy u Cerros Pintados
Jedeme pryč z města. Jen necelé dvě hodiny po dálnici k nenápadné odbočce, která směřuje k horám. Nečekaně přejíždíme koleje a brzy potkáme opuštěné vagony, zbytky zdí… a boudu s rangery CONAFu, neziskovky chránící lesy a přírodní bohatství Chile. Takže platíme osm tisíc chilských pesos a vjíždíme k horám.
Zaujmou nás zvláštní díry v úbočí hory, neváháme a jdeme je prozkoumat. Kus utržené skály má žlutavé okraje a do nitra hory vede úzký tunel… našli jsme pozůstatky vulkanické činnosti. Z hloubi země unikají plyny zjevně obsahující síru. Zajímavé, nečekali jsme zde (nedávno?) aktivní vulkány.
Kousek dál nacházíme návštěvnické centrum. Je krásně schované pod zemí, takže do poslední chvíle není vidět. Přitom obsahuje výstavu pár předmětů a spousty informačních panelů (i v angličtině!). Jen nás to naláká a brzy vyrážíme po vyšlapané, kameny lemované, cestě na kilometrový okruh, ze kterého je krásný výhled na velké množství geoglyfů rozmístěných po úbočí okolo ležících kopců.
Přesný důvod vzniku geoglyfů není jasný. Nabízí se několik variant: od mystických důvodů přes značení cesty (kde je vesnice, voda…) až po formu zachování písemných památek budoucím generacím. A tak prohlížíme obrazce geometrických tvarů, vyobrazení zvířat či lidí, skupiny obrázků co asi vypráví nějaký příběh… a jen se domýšlíme, co tím dávní autoři chtěli říci.
Některé geoglyfy jsou obrovské. Stovky vyobrazení zde přetrvaly minimálně staletí… přesné časové zařazení netušíme. Zjevnou výhodou je, že zde nikdy neprší. Jinak by už obrazce dlouhou dobu na sypkém povrchu hor nebyly.
Procházíme pouští a obdivujeme to ticho. Vzdálená silnice už není slyšet a jak jsme široko daleko sami, tak je ticho takřka hmatatelné. Není zde zeleň, takže ani skoro žádný hmyz. Vzácná kolem letící moucha je slyšet na několik metrů. A do toho ticha se, čas od času, ozve tlumená rána. Něco jako když pod nohou lupe čerstvě napadlý sníh. Blíží se poledne a slunce se opírá do vyprahlé země takovou silou, že vrstvy soli pod povrchem praskají. I do nás slunko pere a tak vyhledáváme přístřešky na cestě poskytující velmi vítaný stín a posloucháme zvuky, které jsou jak z jiného světa. Přitom koukáme na památky předkolumbovské éry a připadáme si jako v jiném světě. Ale proč jak, z pohledu středoevropana ve zcela jiném světě dozajista jsme.
Při svačinové pauze vedle zmíněného návštěvnického centra zpozorujeme ještěrky. Nejsou nijak zvlášť hezké, ale zvědavě nás pozorují. Přemítám, čím se tady asi tak živí… a jestli by nepohrdly nabídnutým kouskem naší svačiny. Při pohledu na náš lehký oběd mi jediné vhodné k rozdělení se přijde paprika. Ukousnu malý kousek a pohodím jej kousek od kamení, kde se ještěrky schovávají. Netrvá dlouho a jedna přiběhne, papriku popadne a už zdrhá pryč. Nevídané! Následující půl hodinku jsme tedy strávili krmením a pozorováním ještěrek. Vyvolali jsme i mezi nimi několik rvaček, každopádně nečekaně velkou kolonii ještěrek jsme nasytili minimálně na týden :)
Cesta dál nás dovedla k místu, kde se těží soli z povrchu pouště. Salar Grande nevypadá tak kouzelně jako ten známý od horizontu k horizontu bílý v Bolívii, zato je tu fabrika a nekonečná šňůra nákladních aut. Bíle je zasypaná silnice, místy to vypadá jako by tu nasněžilo. Občas se v ploše pouště objeví bílý kus solného kamene. V Chile se hojně těží lithium a spousta dalších zvláštních kovů, některé právě ze solí ukrytých nehluboko pod povrchem. Netuším, co těžili zrovna zde – a je mi jasné, že kamenná sůl to zrovna nebyla, nicméně to mě neodradilo od ochutnání. No a musím dát názvu místa za pravdu, je to tu opravdu rozlehlé a bílé kameny jsou slané.
Přesun na jih, směr Antofagasta
Je na čase posunout se dál. Ne že bychom ze severu po týdnu viděli vše co jsme chtěli, ale máme ještě spousty dalších míst co stojí za vidění. A Santiago de Chile leží dobrých 2000 km jižně. Vracíme auto (s Hiluxem jsme najeli přes 1500 km) a vyrážíme k autobusovému terminálu Esmeralda. Krásná stará dřevěná budova, ale jinak stále nic co by nás přesvědčilo že Iquiq je krásné město. Těsně po poledni nasedáme na palubu autobusu společnosti TurBus, aby nás o sedm hodin později vysadil o nějakých 450 km jižněji. Zdrželo nás několik zastávek, z nichž nejdelší byla hranice mezi dvěma regiony (řekněme kraji). Zatímco na severu jsme si hranice mezi kraji ani nevšimli, přejezd do regionu Antofagasta si nezadal s překročením státní hranice. Všichni si museli vystoupit, vzít z autobusu všechny své věci a seřadit se do fronty k prohlídce. Zatímco celníci prohlédli již prázdný autobus, my absolvovali prohlídku zavazadel včetně jejich rentgenování jako na letišti a prohlídku dokladů. Zvláštní.
Ve městě se nehodláme zdržovat. Ranní procházka do hor nás dovede do jakéhosi slumu, kde zděné domky daly prostor na pohled provizorním, leč dle zabydlenosti trvalým obydlím z plechu a různých dalších zbytků. Lidé ani psi nevypadají, že by tu dva bílé turisty viděli nějak rádi, takže procházku zkracujeme a jdeme si zařídit další auto.
Tentokrát si půjčujeme malé auto, VW Gol (opravdu ne Golf, vypadá to spíše jako evropské Polo) a vyrážíme směr hornické město Calama.
Kousek za Antofagastou se nachází umělecké dílo zvané Ruka pouště (Mano del desierto, The Hand of Desert). Známe jej (i) z cestopisů Dana Přibáně a tak hledáme kolem, jestli nenajdeme na nějaké značce nalepenou trans-trabantí samolepku. Trochu nás zklame když ji neobjevíme, ale je příjemné navštívit místa kde před námi byli tito borci…
Ruka sama je lepší než samolepka. Potloukáme se kolem dokud zde nejsme sami – nachází se totiž nedaleko dálnice a tak co chvíli přijede auto – tu s mladou rodinou, tu dva týpci v montérkách s náklaďákem. Všichni se tu na chvíli zastaví, udělají selfíčko a zas jedou dál. To já bych tu klidně přenocoval. Místo má zajímavou atmosféru a východ/západ slunka by zde musel být moc fajn.
Ale nás čeká přesun do Calamy, kde máme zamluvený pokoj v 5* hotelu. Občas se rádi rozmazlíme, většinou na konci cesty, ale nyní jsme usoudili že už je čas. Nicméně tentokrát za tím bylo něco jiného: pokoj zde byl jen o fous dražší než v levnějších ubytování, která ovšem vypadala nesrovnatelně méně pohodlně. Jedna z výhod cestování mimo sezonu :)
Takže zaparkujeme v podzemních garážích, ubytujeme se s úsměvem od recepční s plynnou angličtinou a za chvíli už z osmého patra shlížíme na usínající město pod námi. Užíváme si koberce… samý luxus, co jsme doposud na tomto kontinentu nezažili. Navíc máme v ceně welcome drink, jehož využijeme (v podobě džusu a misky buráků) a koukáme, že druhá půlka hotelu je kasino – asi důvod, proč zde může hotel takovéto kvality existovat.
Hornické město Calama a turistické San Pedro de Atacama
5* hotel má i své nevýhody. Nabízí sic prádelní služby, ovšem cena vyprání jednoho kusu převyšuje cenu již jsme ochotni zaplatit za praní všeho co vezeme s sebou, takže vyrážíme hledat veřejnou prádelnu ve městě. Podle Google map by jich zde měla být řada. Když jsme obešli tři a konečně našli jednu otevřenou, odbyli nás tím, že mají plno a že by nám to vyprali tak za dva dny. Ale to my tu už dlouho nebudeme, že. No nic, co si člověk neudělá sám… ještě že na hotelech mají taková ty malá mýdla a šampony. Jen sušení na nataženém provázku v hotelu této kvality mi nepřišlo úplně ideální, ale zas nečekám, že by se zde s denním úklidem přetrhli.
S polednem vyrážíme do kopců směr San Pedro de Atacama. Dle průvodců jedno z must-see míst… nechápu proč. Místo samo o sobě není hezké, plné aut, turistů a předražených restaurací. Ve výšce 2400 m.n.m. je to příjemná základna na výlety do okolí, ale to je asi jediné. Takže dáme nějaké jídlo a rychle pryč.
Kocháme se pohledy na měnící se krajinu, když stoupáme na náhorní plošinu. Zkoušíme sjet z cesty k lagunám, jejichž krásné obrázky jsem viděl předtím v průvodci. Žel brzy narazíme na limity našeho autíčka – cesta je rozbitá a já ne poprvé ani naposledy lituji, že nemáme Toyotu Hilux půjčenou na celou cestu. Neprojedeme.
Cesta k parku Los Flamencos je naštěstí trochu upravená, takže v koloně aut s podobným nápadem jedeme pomalu ale jistě až na parkoviště. Turistický ruch je třeba využít a tak zaplatíme vstupné, abychom mohli blíže k mělkým lagunám kde, když je sezóna, bývají stovky a tisíce plameňáků. Naštěstí se i mezi ptáky najdou lenoši a tak jich tu pár zůstalo. Můžeme tak sledovat, jak zajímavě se takový plameňák krmí: ponoří zobák do mělké vody a začne pomalu couvat, přitom šoupe nohama po dně, čímž rozvíří vodu i s malými korýši, které pak nasaje. Mají k tomu pár informačních cedulí a nádrž s těmi korýši, asi abychom měli pocit, že za vstupné něco dostaneme.
Na horizontu jsme zahlédli jeden dýmající vulkán, takže přeci jen na té vulkanické aktivitě v této oblasti něco bude.
Se slunka západem se krajina krásně barví do sytých odstínů a my míříme do Valle de Luna (měsíční údolí), které by mělo být v této denní době nejkrásnější. Přijíždíme k bráně, před námi fronta aut… ta se nehýbe a až po chvíli registrujeme informaci, že vjezd a vstup je povolen do 17.00 hodin. Tak nic. V tom auto přede mnou zařadí zpátečku, nic nedbá mého troubení a – prásk! – nacouvá do mě. Má velké auto, takže on problém nemá, zato mému autíčku zarazil přední masku až na chladič. Je místní, takže se obávám že policie by nic nevyřešila, kdyby vůbec do této prčice za námi dojela, takže mi nezbyde než po zdokumentování nehody dát na slovo řidiče, že se za pár dní potkáme ve městě když budu vracet auto a že mi pomůže to vyřešit. Tak snad.
Slunko už je na horizontu a vidíme místo, odkud by mohl být krásný výhled na Valle de Luna. Podle množství aut by měl stát za to. Jen koukám, jediná příjezdová cesta je zahrazená závorou – zase nějací podnikavci zde vybírají vstupné. Takže zaparkuji kousek dál a vydáme se oklikou pěšky. Nicméně podnikatelský záměr jim asi dost vynáší, takže mají kolem rozestavěné hlídky a tak nás k hraně údolí vůbec nepustili. Na polemiku zda na to vůbec ve volné krajině mají právo moje španělština a jeho angličtina nestačila.
Za zvířaty do kopců
Turistických míst bylo dost, jedeme do kopců. Míříme na severovýchod, nadmořská výška kolem 3000 m.n.m., kde mají být v kopcích nějaké malé vesničky. A byl to dobrý nápad.
První zastávka byla u horkých pramenů. Když jsme je po dlouhém hledání našli, byli jsme nadvakrát zklamaní: zaprvé jsme tam nebyli sami, ale již tam stála dvě auta místních a zrovna si připravovali piknik. No a za druhé horké prameny vůbec nebyly horké, nanejvýš vlažné. Takže za koupání to nestálo. Alespoň jsme chvíli obdivovali lamy, co si užívaly přítomnost tekoucí vody a vyrazili dál.
Silnice se kroutí a za každým horizontem je jiný úžasný výhled na další kopečky. Často zastavujeme a obdivujeme tu potůček zařízlý ve skále, tu drobné žluté a červené kvítí, tu krásné kamenné domy.
Překvápkem ale byli pštrosi. Resp. ne pštrosi, ale nanduové, patrně nandu darwinův. Zanechávají obrovské stopy, na to že nejsou až tak velicí (ale malí také rozhodně nejsou). Jsou velmi nenápadní, docela se schovávají mezi trsy trávy. A také jsou dost plaší. Snažím se přiblížit, neb můj jediný objektiv má nejvíce 120 mm a to na divoká zvířata vskutku není mnoho. Jakmile mě spatří, začínají utíkat – a musím uznat, že běhají opravdu rychle.
Vídáme různé dravé ptáky (něco jako poštolky). Viděli jsme stádo divokých oslíků. Ovce a kozy na pastvě… potěšily i různé kaktusy. A samozřejmě lamy, všude lamy :)
Vesničky byly do poslední chvíle vidět pouze na mapě. Stejně jako ty předchozí se schovávají v oázách na dně údolí. To člověk dojede k průrvě, do níž vede serpentin plná silnice. Pak se rázem objeví se malý zelený ráj. Nezvyklé je, že zde není živo – a nyní mám na mysli především lidi. Sem tam člověk, ale s ohledem na kontrast v přírodním bohatství proti poušti kolem překvapivě málo.
Neveselé dva dny
Je na čase opustit region Antofagasta. Vracíme poškozené auto. Zcela překvapivě viník nehody přišel jak slíbil. Nicméně ničemu to nepomohlo, pobavili se španělsky, zjistili že já jsem ten kdo bude tak jako tak tahat za kratší provaz a tak to dopadlo jak muselo: škodu hradím já. Poučení pro příště je zjevné: připlatit si za nejlepší pojistku, kde není žádná spoluúčast.
Nasedáme do autobusu a přejíždíme do Copaipó, nějakých 7,5 hodiny jízdy. Při příjezdu se potloukáme nočním městem a hledáme zarezervované ubytování. Nalezneme, ale recepční na nás vyjeveně kouká a říká, že jsme měli být jen jeden. No naštěstí máme rezervaci přes Booking a poté, co se přihlásíme na místní wifinu mu mohu prokázat, že rezervace byla opravdu na dvě osoby. A tak bydlíme ve smradlavé místnosti s okny co nejdou zavřít, mezi prazvláštními spolubydlícími. Prima :/
Ráno lepší večera, takže jdeme si půjčit auto. No jdeme, půjčovna je daleko za městem, takže jedeme taxíkem… a ten že to je složité, musí se po dálnici, takže to bude drahé – sjezd je daleko za půjčovnou a musíme se pak vracet. Ale co naděláme… Náladu si nespravíme ani na místě. Přijedeme na místo a hle, půjčovna je zavřená. Zvoníme, křičíme, vzteky kopu do vrat. Nic nepomáhá. Alespoň že řidiče se nás zželí a odveze nás zdarma zpět…
Potíž byla v tom, že rezervační systém nebral v potaz, že v tento den je jakýsi svátek a půjčovna je zavřená. Prý že mi auto půjčí na letišti, když si tam zajedu, to mi poradili na chatu společnosti. Jinak se se mnou moc nebavili, takže řešení jsme nenašli. Tak jsme strávili den v nezajímavém městě, objevili rozlehlý hřbitov a kolonii bezdomovců. Unaveni dnem a znechuceni neúspěchy posledních dní jsme si alespoň zlepšili náladu dobrou večeří – místní „completo“, tedy tenký ale velký steak v housce na avokádovém guacamole potěší vždy. Na pokoji jsme na telefonu shlédli šest epizod Přibáňových Trabantů, než jsme odpadli.
Každá cesta má své světlejší i slabší stránky. Zajímavé je, že tady v Chile je ta houpačka nějak výraznější a má hustší frekvenci. Naštěstí každé dno se brzy přehouplo v nějaký vrchol, takže celkový dojem rozhodně není špatný :)
(pokračování příště)
fotografováno na Nikon D600 s Nikkor 24–120/4