Na Šrí Lance jsem byl již v roce 2013. Na blogu jsem poté zveřejnil tři články. Bezkonkurenčně největší návštěvnost z nich, ale koneckonců i ze všech příspěvků na mém blogu, získal text 12 důvodů proč nejet na Srí Lanku. Skoro by se tedy slušelo napsat o nové cestě v obdobném duchu – abych si zvednul návštěvnost. Ale proč bych to dělal… jakkoliv si za zmíněným textem plně stojím, tak musím říci, že má druhá cesta na Šrí Lanku přinesla úplně jiné zážitky a ostrov jsem si výrazně více užil. A to dokonce natolik, že i když byl onen starší článek zakončen slovy že si nejsem jist, jestli budu kdy mít chuť se ještě na Šrí Lanku podívat, tak dnes již vím že tam pojedu kdykoliv zas. Je tam totiž opravdu hezky.
Znovu na Šrí Lanku
S Bárou jsme se shodli, že je potřeba cestu podniknout jinak než minule. Ne že by se nám památky minule nelíbily, to ne – Anuradhapura, Polonnaruwa, Dambulla i Sigiriya jsou fascinující místa. Také není pravdou že by se nám nechtělo znovu vidět čajové plantáže kolem Elly či Haputale. Jenže s rostoucí turistickou propagací ostrova tam jistě bude více turistů než před pěti lety… tak proč se jim nevyhnout. Máme rádi poznávání země bez davů návštěvníků, s autentickými místními obyvateli nezkaženými turismem a divokou přírodu. A ostrov jistě nabízí řadu dalších zajímavých míst. Volba padla na cestu po místech kde jsme nebyli, a to po vlastní ose s vlastním dopravním prostředkem. Už to, při vzpomínce na dost divokou až děsivou dopravu na silnicích, slibovalo nezapomenutelný zážitek.
Tuk-tuk je typické tříkolové vozítko pro jihovýchodní Asii. Kříženec motorky a malého auta, něco jako plastový Velorex. Je levné, praktické, pomalé, děsně hlučné a smradlavé. Slouží jako taxík i náklaďák. A dá se zapůjčit a dá se s ním cestovat. To zní jako skvělý způsob jak procestovat Šrí Lanku, no ne?
V českém jazyce jsou možné obě varianty zápisu, Srí Lanka i Šrí Lanka, jak prozradí Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český. Tamtéž se dočteme, že Český úřad zeměměřičský za správnou považuje variantu s akcentem. No a vzhledem k tomu, že místní také vyslovují spíše “š”, tak není důvodu zemi nazývat jinak. Takže ano, Šrí Lanka. A pro starší generaci, označení Cejlon je dnes užíváno jen pro název ostrova, na kterém leží Šrílanská demokratická socialistická republika.
Ale vezměme to hezky popořádku…
Kouzelný Istanbul a na skok na Maledivách
Nejvýhodnější letenky nám opět nabídly Turecké aerolinky. To znamenalo zastávku v Istanbulu. Pro mě již několikátou, ale Bára doposud neměla možnost projít si Velký bazar, Modrou mešitu a především chrám Boží Moudrosti, Hagia Sofia. Minimálně poslední jmenovaná zastávka stojí za návštěvu i opakovaně, takže jsme naplánovali stop-over tak, aby bylo dost času na vše. A i něco navíc, určitě by byla škoda vynechat podzemní nádrž Basilica Cistern.
Hagia Sofia, chrám Boží moudrosti. Masivní lešení zakrývalo část interiéru.
Velmi mě překvapilo, jak jiná byla má dřívější návštěva Istanbulu na podzim 2010. Tehdy byly krátké dny, pošmourné počasí a hlavně třetina lidí všude. Nyní klidnému rozjímání v mešitě bránil hlahol a blýskání fotoaparátů stovek turistů. V Hagia Sofia to bylo na hraně, v Basilica Cistern přecpanost vyloženě kazila dojem z úchvatné podzimní katedrály. Poučení pro příště: na (vzdáleností) dostupné památky jezdit pokud možno mimo sezónu!
Let z Istanbulu na Šrí Lanku přináší tradiční zastávku na Maledivách. Jde o technický stop, z letadla mohou pouze ti kdo nemají letenku dál a na zemi jsme se nezdrželi snad ani hodinu. Ale nevadí, bylo hezké konečně (!) jednou za světla vidět chýše lemující hrany atolů v křišťálově čistých vodách kolem. A užili jsme si to rovnou nadvakrát, neboť první přistávací manévr byl přerušen z důvodu silného nárazového větru.
A tak jsem konečně, přestože šlo v zásadě o mou čtvrtou návštěvu Malediv, mohl poprvé začít přemýšlet o tom jak zajímavé by bylo zde nějakou dobu strávit. Mám pocit, že by to bylo pěkné. Na pár dní :)
Letadlo Turkish Airlines krouží nad Maledivami. Ty atoly jsou neuvěřitelné, barva vody neskutečná.
Colombo, to jsme minule neviděli
Colombo je hlavní město Šrí Lanky. Ne že bych jej potřeboval vidět, neměl jsem pocit že by se mohlo v nabízených lákadlech vyrovnat nedalekým metropolím, jako je kulinářsky báječný Bangkok či se svými Petronas Towers modernou oplývající Kuala Lumpur. Anebo vše dohromady a milion věcí navíc mající Šanghaj. To ne. Přivedl nás sem jeden dosti prozaický důvod: na legální řízení tuk-tuku (či čehokoliv jiného) je potřeba mít povolení místních úřadů.
Běžná zástavba v Colombu příliš naladí s architekturou těch mrakodrapů.
Pouliční prodej banánů. Za povšimnutí stojí detaily: záchodová mísa, barevné plakáty, oblečení chodců.
Co jsem až tak nedomyslel je to, že místní Automobilový klub (ACC) jaksi nebude mít otevřeno o víkendu. No a vzhledem k tomu že nás letadlo dovezlo v pátek večer, získali jsme neplánovaně celý víkend na objevování města a okolí.
To začalo ve velmi příjemném duchu. Ráno (přijeli jsme v noci) byl první úkol najít banku a vyměnit peníze. Cestou nás oslovil mladík kupující si king coconut – kokos s minimální dužinou, zato spoustou kokosového mléka. Že je nesmírně zdravý a nejlepší takhle z rána, tak ať si také dáme. Na mou odpověď že bychom rádi, ale nemáme peníze, že teprve jdeme do banky nezaváhal a dva nám koupil. Skvělé uvítání které hned z kraje naznačilo, že letošní výlet bude v kontaktu s místními velmi příjemný.
Ulice Colomba. Úzké, plné aut a tuk-tuků.
Na druhou stranu snídaní naše touha objevovat město opadla a tak vyrážíme k mokřadům kousek za městem. Ale hezky po Šrí Lansku, tedy nikterak rychle. První zásek je ten, že autobus co by nás měl hodit na kraj města nejezdí, resp. ne odkud bychom jej čekali. Na vině je rozkopaná velká silnice, kterou jsme si vychutnali – byla opravdu dlouhá, když jsme kolem výkopů a sutin v prachu a sbírajícím se teplu potupně kráčeli. Postupným doptáváním se nám podařilo, po vystřídání tří autobusů, kolem oběda dorazit do vytoužené oblasti. Ještě že jsou místní fajn, ochotní poradit… a ještě že tu všichni tak nějak hovoří anglicky!
Změna rytmu je zde za městem jasně znatelná. Ubylo aut, domky jsou dál od sebe a mají velké zahrady. Lidí pomálu a když nějaké potkáme, zvědavě na nás koukají. No my na ně také, takže se prohlížíme navzájem. Schválně by mě zajímalo, kdo z toho má větší povyražení.
Stezka k Negombo Lagoon. Krásné prostředí plné zeleně, života, plodů.
Potkali jsme malého psa. Nic až tak překvapivého, psů je všude dost. Tento vypadal ale natolik čistě a kamarádsky, že Bára se rozhodla se s ním skamarádit. Bylo vidět, že má vůči lidem značnou nedůvěru, a není se čemu divit. Volně pobíhající psi zde dostávají asi stejnou měrou kopance jako zbytky jídla. Každopádně byl mladý a na přívětivý hlas reagoval, jen si nebyl jistý. Vypadalo velmi komicky, když se vrtíc ocasem pomalu blížil, ale občas u toho strčil hlavu do křoví, aby to nevypadalo že jde přímo k nám. Prostě se snažil být nenápadný. A tak se nenápadně přiblížil a byl po zásluze pohlazen a podrbán.
Prošli jsme kolem kanálu který brázdili pelikáni. Šli po pláži u oceánu, kde zas pořvávali racci. No a došli k laguně (Negombo Lagoon), kde byl naprostý klid. Na břehu stál jakýsi kostel (se sochami svatých rozestavěnými v půlkruhu na trávníku kolem), na laguně loďka s rybáři a pod hladinou obrovské medúzy. Klid narušila rodinka, jejíž děti běhaly kolem nás, pohazovaly klacíky a hartusily, až nám přišlo že je čas zas vyrazit.
Mladí rybáři na Negombo Lagoon. Překvapilo mě, jak velké medúzy jsem pod hladinou viděl.
Cestou zpět nás zastaví skupina místních, že se s Bárou chtějí vyfotit. Respektive že já je všechny mám vyfotit na svůj foťák. Inu vyhověl jsem jim a oni z radosti že na ně mám památku nám dali pár rose apple (hřebíčkovce). Plody byly sic kyselé, ale potěšily i tak. A jejich vstřícnost a radost ze setkání ještě víc.
Bára a čtveřice místňáků, co se moc chtěli vyfotit. Docela tu trčíme, středoevropské bledé tváře.
Výlet do Galle
Neděle, další den v Colombu. Anebo ne. Tuk-tukem máme v úmyslu vyrazit na sever, takže zkusíme výlet na jih. Vlakem, po jedné z mála tratí co tu zbyla z doby britské nadvlády a co ještě vozí turisty. Nicméně o víkendu jezdí vlaky málo, k tomu přidejme tradiční zpoždění a v Galle jsme kousek po čase oběda. Vlak je levný, zato plný lidí, takže dvě hodiny v silném vedru byly ve stoje.
Rozcházíme ztuhlé nohy městem a koukáme, že je to jedna velká turistická past. Takových lapačů turistů jako zde po celý zbytek cesty nespatříme. I v malé jídelně pro místní je relativně draho, jídlo pálivé (to se dalo čekat), alespoň že měli Cream Soda – náš už od minule oblíbený nápoj.
Maják v Galle, asi nejhezčí část města. To znamená předražená zmrzlina a davy lidí.
Vnitřní část města tvoří zajímavé domy. Bylo fajn se tu projít.
Pevnost v Galle. Původně portugalská pevnost ze 16. století, mnohokrát přestavovaná.
Hledáme něco, co by dávalo městu jeho pověst. Proč je v každém průvodci opakovaně zmiňované… a nenacházíme. Kolem pevnosti jsou sic hezké koloniální budovy a krásné stromy, to jo. Ale ne zas tak moc. Moře je špinavé a všude davy lidí…. alespoň že je tu dost zvířat: v korunách stromů hulmani (opice se světlou srstí), nížeji ledňáci a na zemi ještěrky.
Únavná cesta zpět opět přeplněným vlakem nás utvrdila v tom, že plán mít vlastní dopravní prostředek je skvělý. Těšíme se na zítra!
Jestli něco na jihovýchodní Asii zcela nekriticky miluji, jsou to stromy. Nemají chybu.
„You Shall Not Pass!“ … mi okamžitě připomněl tento havran (?) hlídající zamčenou bránu.
Pro řidičák a tuk-tuk
Největším problémem pro získání místního řidičského oprávnění bylo najít vstup do Cejlonské automobilové asociace. Byl z druhé strany budovy než bychom čekali a velmi pochybně značený. Takže až budete také bloudit, neváhejte vlézt do toho divného průchodu co vypadá jako vjezd do garáží.
Bezpečnost na silnicích není na Šrí Lance moc velké téma. Platí zde právo silnějšího (většího), nejrychlejší jsou autobusy. Přitom stav pneumatik některých vozidel vzbuzuje oprávněné obavy o bezpečnost všech.
V kobercem vyložené čekárně nás uvítala úsměvem úřednice a dala k vyplnění pár formulářů spolu s informací, že si budeme muset počkat. Ale nebylo to na dlouho, brzy nás pustila do velké místnosti, kde se koná veškerá ta byrokratická magie. A že jo. Namísto počítačů tu mají obrovské knihy. Seriózně největší knihy co jsem kdy viděl. Do nich přepečlivě zapsala údaje o mé osobě. Na psacím stroji (!) pak vyplnila mé oprávnění k řízení. Trochu nedůvěřivě na mě koukala, když jsem žádal o zapsání tuk-tuku mezi povolená vozidla. Chvíli přemýšlela, do jaké kategorie vozidel asi tak spadá, neb v evropském řidičáku rozhodně kategorie pro takovéto křížence motorky a auta není. Nakonec usoudila, že Béčkový řidičák s omezeným Ačkem stačí a vydala mi oprávnění na tuto motorko-tříkolku.
Takže po dvaceti minutách fascinujícího setkání s (fungující) administrativou, jež má zjevně základy v původním britském řádu, můžeme vyrazit na bus. Přesouváme se do Negomba, kde dle strýčka Googla máme větší šanci najít levnější tuk-tuk k pronájmu na zbytek dovolené. Zamluvení online předem mi totiž přišlo drahé a zaměřené na Američany co mají spoustu peněz a málo dobrodružnou povahu na řešení věcí po vlastní ose.
Nákladní přístav v Colombu.
Je několik možností, jak postupovat, my to řešili takto a následující postup můžeme doporučit:
V ČR si zařídit mezinárodní řidičák, s ním se zastavit v ACC v Colombu. Tam vydají proti poplatku 5.000 Rupií a kopiím dokladů prohlášení, že opravdu můžeme řídit v ŘP vyjmenovaná vozidla. Ta z pochopitelných důvodů neobsahují tuk-tuk, o jeho zapsání je třeba si jmenovitě požádat. Trochu se paní úřednice pozastavila nad tím, že motorku mám zapsanou s omezením objemu motoru do 50 ccm, ale nakonec jí to bylo jedno. V ceně je i jakési místní povinné pojištění, takže papírově je vše zařízeno!
Zařizování je docela zábavné, pokud vám k pobavení stačí rozdíly mezi českou a Šrí Lanskou byrokracií. Spousta půjčoven je ovšem schopná za přiměřený poplatek Vás této radosti ušetřit a pak můžete po příletu vyrazit rovnou za nimi.
V Negombu míříme do jedné z ulic, kde mají být hned dvě půjčovny tuk-tuků. Vcházíme do první, uvítá nás paní, posadí na verandě a volá manželovi. Ten přijede za chvíli a brzy se dohodneme. Prohlížíme tuk-tuk s šesti tisíci najetými kilometry, vypadá jako nový. Za nějakých $300 je na dva týdny náš! Ještě dostanu dvacetiminutovou instruktáž jak se tahle přerostlá motorka řídí a můžeme vyrazit. Každopádně Jeromwin Tours mohu doporučit.
Tak toto je náš vůz na dalších 14 dní. Indický Bajaj RE, čtyřtakt, 198 ccm a 10 koní, 4 rychlosti a zpátečka!
Je to nezvyk. Nikdy jsem neřídil motorku s manuálním řazením, tak se učím cestou. Naštěstí místní jsou v pohodě a zvyklí na hustý provoz, takže jeden zavazející nejistý stroj navíc neřeší. Později, když už jsem schopen rozšířit svou pozornost i na okolní řidiče naopak zjistím, že místní vcelku dobře bavíme. Zas tak moc bílých provozovatelů tuk-tuků tady zjevně nemají. Každopádně je určitě dobrý nápad učit se řídit mimo velká města. Už jen proto, že se jezdí po anglicku vlevo.
Zastávka cestou: jeden z mnoha hinduistických chrámů. Tento zajímavě jen zastřešený.
Připisujeme si další zajímavá zvířata na náš seznam spatřených druhů. Byl to varan, rozjetý had a hlavně promyka mungo. To je něco mezi cibetkou a surikatou. Prý se chová v domácnostech jako ochrana před hady, kterých se nebojí a úspěšně je loví. K tomu nevím co říci, viděl jsem je jen a pouze v přírodě…
Pánové číslovali místa na stání na krytém parkovišti.
Prodej čerstvých kuřat. V chlaďáku sic, ale vypnutém – takže skladováno v příjemných 30 stupních.
Řeznictví. Na pohodu.
Za nějaké tři hodinky dorazíme do městečka Puttalam. Chvilku pátráme po místě, kde máme zamluvené ubytování (řešíme to přes telefon a Booking, máme místní SIM kartu s daty). Najdeme zapadlý domek, kde nás paní domu srdečně uvítá. A tak jsme dorazili do ubytování s nejvstřícnějšími majiteli vůbec. Paní Harshi nám pomůže zařídit program na další dny (průvodce do parku) a přislíbí pomoc při jakýchkoliv potížích, že tu má dobré kontakty na policii a tak. Jsme rádi a doufáme, že nebudou potřeba.
Posnídáme placky s vejcem a ovoce. Paní domácí říká, že tu mají na 16 druhů banánů – to když jsem se ptal jaké si mám koupit, protože na trhu je nabídka úžasná. Banány malé i velké, zelené, žluté či oranžové, vevnitř od bílých odstínů po žluté. A za různé ceny. Kdo se v tom má vyznat. No a o spoustě ovoci, co nejen že nevím jak se nazývá a ani jak se konzumuje ani nemluvě.
Na večerním nákupu: pro ovoce na trhu.
Neznámé ovoce. Připomínalo mi dračí vejce, tak jsem ho musel zkusit.
Jedeme dál, do vnitrozemí
Z Puttalamu míří hlavní silnice na západ, do vnitrozemí směrem na Anuradhapuru. Držíme se jí, ale jak krajina začíná být více a více zdobena jezírky, uhneme směrem k národnímu parku Wilpattu.
Nádherné stromy zdobí mokřad, či mělké jezero. Nedaleko jsme viděli orla lovit ryby.
Cestou pozorujeme orla, jak loví ryby z vody. Na to by se také dalo koukat hodiny.
Na oběd zastavujeme u typické místní občerstvovny. To znamená jakýsi domek, před ním z igelitů a vlněného plechu přístřešek, dřevěné špalky a pár plastových židlí na sezení. Nikde nikdo, jen ještěrka v barvách etiopské vlajky na stromě dělá něco jako kliky. Zahalekáme směrem do domku, čímž asi vzbudíme místního majitele, kuchaře a číšníka v jednom.
To je ona, klikující ještěrka. Červeno zeleno žlutá, jak etiopská vlajka.
Moc si neporozumíme (ne každý umí anglicky, čím dále od turistických atrakcí tím horší je se dorozumět), ale náš hladový pohled na hlubokou pánev je mezinárodně srozumitelný. Za chvíli už hučí plynový hořák a na pánev míří první těsto na roti. Pán nám zjevně přeje, a to přesně podle hesla „If It’s Not Spicy, It’s not Tasty“ – servírovaná porce pod vrstvou na hrubo sekaného pepře není takřka vidět. Já nemám rád pálivé, ale zhruba v tomto momentu se ve mně něco zlomilo. Toto jídlo mi přes enormní vrstvu pepře chutnalo a od tohoto okamžiku jsem si místní kuchyni začal užívat.
Jídlo mi tentokrát nesmírně chutnalo. Vlevo: parádně servírovaná hromada jídla i s masem, zmrzlinou a limonádou – takhle jsme se často rozmazlovali. Vpravo: jednoduchá placka plná pepře, mé zlomové jídlo, servírované v novinách. Od té doby mi pepř nevadí.
Ubytování máme pár set metrů od brány parku, to se bude zítra hodit. Pohodlná postel s moskytiérou, koupelna s teplou vodou a za okny hučící džungle. Co více si přát.
Odpolední procházka nás odměňuje dalšími zvířecími poklady. Nesčetným krásným barevným ptákům dominují pávi, jen aby je po chvíli vystřídali zoborožci. Ti jsou velmi plaší, sedí od nás daleko a já jen lituji – a ne naposledy, že nemám dalekohled. Přes svou značnou velikost jsou špatně vidět a mocný výrůstek na zobáku si prohlédnu leda jako shluk pixelů na displeji fotoaparátu.
Na stromě sedí párek zoborožců.
Pávi nám rychle zevšedněli, byla jich všude spousta.
S ubývajícím světlem je třeba sklopit zrak z korun stromů na zem. A i tam je co vidět. Kolem jezera vidíme nějaké příslušníky rodu jelenovitých. Ale hlavně potkáváme malou, ale krásnou suchozemskou želvu, která kříží prašnou cestu. Ještě že tak, ve vysoké trávě bychom neměli šanci ji najít.
Zato želvy nezevšední asi nikdy. Těch suchozemských jsem na cestách potkal relativně málo.
Světla rychle ubývá a my míříme domů. Kolem projíždí auto rangerů a ti nás varují, že bychom měli už jít pryč, že se blíží čas kdy začnou vycházet sloni. No určitě to myslel dobře, ale pro nás to nezafungovalo úplně jako ta správná pobídka. Jen udržet výraz v obličeji, aby nebylo úplně poznat, že se mi v něm nezračí strach a respekt z volně se potulujících tlustokožců, ale spíše nadšení. Proto jsme přeci tu!
Na druhou stranu, potkat ve tmě divokého slona na úzké cestě není úplně zážitek, který bychom potřebovali mít. Takže zvolna vyrážíme pryč, ale hodně se rozhlížíme a vyhlížíme první odvážlivce, co se vydají z pralesa k některému z jezírek. A jsme odměněni, dvakrát spatříme pár slonů líně vystupujících ze zdánlivě neprostupných houštin. Nejlepší závěr dne, máme splněno!
Vyprávění o cestě tuk-tukem po Šrí Lance pokračuje druhou částí.