zpět na úvod

Šanghaj… je taková jiná?

Šanghaj. Takový čínský New York. Tolik mrakodrapů jsem v životě neviděl. Klasická třípatrová zástavba se zcela ztrácí vedle sídlišť mnohapatrových bytových domů – a ty jsou ničím proti budovám Pudongu, místního Manhattanu. Jak Peking působil historickým, tradičním dojmem, tak Šanghaj je město moderní, plné neonů, obchodních domů, butiků a kravaťáků.

Přivítala mě obrovská vedra, zrovna jsem v letadle četl sloupek v novinách o tom, že možná mají místní meteorologové nařízeno nehlásit čtyřicítky, protože pak by zaměstnanci měli nárok na placené volno a to není ve státním zájmu, že. Takže oficiálně máme 39 st. Každopádně ve stínu je na chcípnutí, na slunku se pohybovat prostě nelze. V kontrastu s tím je docela zima v obchodech a metru, kde běží klimatizace naplno.

Pudong – mrakodrapové centum v oblouku řeky vypadá opravdu parádně. Financial Center ve tvaru nákupní tašky (dle některých otvírák), profláklá Oriental Pearl Tower, „Aurora“ jakožto velká televize… Především v noci, když se rozežnou neony, nasvítí budovy a spustí projekce, to je pak paráda. Vydržel bych na to koukat dlouho…

Oproti tomu Bund, klasická zástavba jak jí tu zanechali kolonizátoři, mi přijde krapet suchá. Ještě jsem jí tedy neviděl v noci (v neděli když jsem to zkoušel tak jaksi nesvítili) ani brzy ráno (když by tam měli cvičit místní), každopádně je taková schovaná, utopená, šedivá. Ale co, uvidíme.

Nákupní centra – jo, to je mazec. Desetipatrové obchoďáky s příjemnou výzdobou, plné butiků známých i neznámých módních značek (od levných po drahé, překvapivě má oblíbená výprodejově‐levná Zara mi tu přijde nějaká drahá :)), elektroniky významných výrobců (dle očekávání srovnatelné ceny až dražší než u nás, jo a chybové hlášky MacOS v čínštině vypadají fakt skvěle), hraček (ošklivých, dominuje tomu maskot EXPO co mi akorát tak připomíná vytržený zub), jídla (rozmanitá především asijská kuchyně, oblíbený hot pot jsem zkusil několikrát, za Evropu je tu KFC, McD., Starbucks, Diary Queen aj.) a předražených suvenýrů (kde se dá/musí smlouvat stejně jako na tržnici). Jo a Rolexky, iPody a tak se nejlépe nakupují přímo na ulici, tedy soudě podle obrovské nabídky :)))

Lidi. Ach ty lidi. Jak mi tu už říkali někteří lidi co jsem potkal, Čína patří k zemím co miluješ nebo nenávidíš. No a jak jsem v Pekingu nevěděl, na kterou stranu se přiklonit, tak díky lidem v Šanghaji mám dojem, že si Čínu nezamiluju. Ono to asi bude těmi velkoměsty, ale: lidi se zde dělí na dvě skupiny, přičemž ta milá je menší a spočívá v lidech, co se se mnou furt chtějí fotit (roztomilé :) a co se s upřímným zájmem na něco zeptají či pomohou. Druhá skupina je nemilá a výrazně větší. V praxi se projevuje tak, že když je člověk osloven na ulici anglicky dobře hovořícím Číňanem, tak to znamená, že brzy přijde pozvání na čajový obřad, do klubu nebo na společný nákup – a společným jmenovatelem je že jde o cílenou snahu turisty zatáhnout do předražených lokálů a obrat je o vše co mají, klidně i pod pohrůžkou násilí. No a když tohle máte desetkrát denně… fuj. Takže díky YouTube videím „Shanghai Scums“ a kamarádům, že jsem na toto dobře připraven.

Jinak lidi se tu opravdu chovají jinak. Podle evropských norem bych je bez váhání označil za hrubé, drzé, egoistické parchanty. Ale oni takoví nejsou, alespoň ne dle vlastních měřítek a já tu nejsem od toho, abych sem vnášel vlastní kulturu. A nyní mi ani nejde o médii propraná témata jako plivání na ulici, vyrolovaná trika až po krk, říhání, neustálé troubení… ale spíše o věci praktického dopadu. Třeba jako to, že za čtyři zastávky metrem vám ta samá osoba třikrát šlápne na nohu, ale vůbec si z toho nic nedělá. Omluva druhému neexistuje (pro většinu lidí), to že vy uhnete druhému abyste se nesrazili není hodno poděkování (ani povšimnutí), spíše je to chápáno jako projev vaší slabosti. Mají zajímavý styl focení se – vždy zaberou to nejhezčí místo/výhled, a fotí se tam všichni, hezky z půlmetru tak, že jim hlava zabírá celý formát a pozadí stejně není vidět. U skla zásadně fotí s bleskem. Pravidla, nejen silniční, jsou zásadně ignorována. Lidi lezoucí na skálu přes ceduli lezení zakazující, focení v místech kde je to zakázáno… a zajímavé na tom je, že je to normální – i hlídači co jsou tam (řekl bych) z důvodu dodržování pravidel toto zcela přehlížejí. Lidi na chvilku vstupující do klimatizovaných místností za sebou samo nezavírají dveře, jim je jedno kolik energie stojí zchladit těch pár desítek metrů krychlových čtyřicetstupňového vzduchu na nějakých šestadvacet… Výchova dětí probíhá stylem „dítě může všechno“, takže ti tlustí parchanti (pardon, nelze jinak) se všude cpou, hulákají, prudí. Když si na ně někdo stěžuje (uhodí starou babičku a ta se ozve), tak matka dítěti vysvětlí že tohle se nedělá a chce, aby se dítě omluvilo… a to se na jakoukoliv omluvu samo vydlábne, na matku kašle – a ta snahu brzy vzdá. Řekl bych, že zdejší společnost je položená na tomto principu – každý sám za sebe, i přes mrtvoly. Takováto bezohlednost pak může být efektivním/jediným prostředkem prosazení se v miliardové společnosti, potažmo pak ve světovém byznysu. Bojme se jich přátelé, bojme.

Čína je každopádně zajímavým místem k navštívení, řekl bych že mi to tu hodně dalo. Opět dobrá sebereflexe a reflexe života doma. Člověk nachází měřítka. A musel jsem dát pár lidem za pravdu, jak od některých se některé věci obtížně přijímají, tak ve zdejším kontextu dostávají smysl (takže Iljo, vzpomněl jsem si tu na tebe, máš v mnohém pravdu). Takže skvělá zkušenost. Jo a jak jsem uvažoval o tom, že kdybych nevěděl co by, že bych sem jel učit angličtinu na půl rok… tak děkuji pěkně, už nechci :)

 

 

p.s. technická kvalita fotografií je stále poplatná Gimpu a notebookovému monitoru