Pár poznatků (a deníkových zápisků) z poslední cesty – o tom jak cestovat lépe a efektivněji. A jak se připravit na příště. Průvodce po Maroku a Tibetu už leží na stole, takže není na co čekat. Stále připraven! :)
Ne všechny cesty vedou na MHD → letiště → transfer do hotelu → zbytek pěšky. Vlastně v mém případě jsou takové cesty zcela výjimečné. Ne že bych si neužíval rád kvalitní dopravy – takový Airbus A380 je super stroj a let jím je zážitek. Taxíky v Dubaji jsou také parádní, stejně jako jejich nadzemka překonávající tu Tokijskou. Ale zkuste se někdy navigovat skrze šanghajské autobusové nádraží. Nebo nastupovat na desetimetrovou lodičku po sedačky nacpanou proviantem s batohem na zádech a foťákem v ruce. Nebo se orientovat istanbulskou noční dopravou :) A nejde jen o dopravu. Aktuální cesta do Číny mě přivedla zas na několik myšlenek, jak si usnadnit své další cestování – nebo alespoň nad čím se zamyslet.
Elektronický check-in přinesl výhodu v podobě žádné fronty na odbavení. Ovšem začátek cesty je stylový: odlet je zpožděn o dvě hodiny. Na přestup mám naštěstí dost času, změnit letadlo stihnu. Jen nebude čas na odpočinek mezi lety, snad bude cesta klidná. btw tabule hlásí, že zatímco v Praze je příjemných 25 stupňů, v Dubaji je 42°C :)))
A ještě z letiště: je tu spousta „emiráťáků“ – vcelku dle očekávání. Ale co mě překvapuje, jak jsou jejich ženy krásné! Neuvěřitelně tmavé oči lemované černým obočím a havraními vlasy, zabalené do tmavé róby. Jen ty růžové nehty na nohou jsou trochu mimo, ale zas, tak nějak podtrhují ženskost a možná mladistvou hravost. Doplňky poseté diamanty ovšem naznačují trochu jinou ligu než za kterou kope běžný středoevropan. A to se mi zdá, nebo k tomu typovi patří obě ženy? No nic…
Cestovat nalehko. Balit je potřeba prakticky a nalehko. Do letadla a vůbec na dopravu to chce jediný batoh, jeden malý co na výlety co se na přesuny dá schovat do velkého. Ono to zní vcelku logicky, ale člověku to nedá, je takových věcí co by se mohly hodit… Zdaleka na tom nejsem jako mnohé dívky (nejčastěji Američanky), co jsem na cestách potkal – vzpomínám na jednu konkrétní, které ke své nadměrné velikosti měla dva kufry na kolečkách a když v tom seděla rozvalená na hostelu, tak jsem si říkal, že by se mi takto nevešla pomalu ani domů do pokoje. Ale třebas té fotovýbavy…
Ono takhle po civilizaci se dá snést leccos, ale jak je potřeba se cpát do hromadné dopravy, je to problém (nedejbože v Asii, kde jsou všichni místní prťaví – do jejich bema se vejde tak 10–15 místních, kdežto dva bílí s batohy zaberou víc jak půlku). Taxíkem se jezdit pořád nedá, nehledě na to jak jsem viděl v Istanbulu jak jedné slečně ujeli s věcmi, vystoupila jen s kabelkou… Každopádně do takové Indonésie už oblečení netahám – nemá to cenu :)
Tři ráno, dubajské letiště. Hala je obrovská, světlá a moderní – ale něčím se mi nelíbí. Moc lidí, málo toalet. Nikdo se tu nesměje. Ale zas tu mají polstrované sedačky a vcelku i dost lehátek (!). Není vidět ven, centrální hala je obklopená terminály. Tož Dubaj si prohlédnu až cestou domů.
Praktická obuv. Pokud člověk nechodí na několikadenní treky, tak by měly stačit jedny jediné boty. Velmi kvalitní a vyzkoušené ovšem. Cestuji v létě, takže to chce trekovou prodyšnou botu. Aktuální Merrell Chameleon Cargo sloužily skvěle, pro další cesty bych je asi nahradil nějakými lepšími Keeny. Každopádně kotníčková obuv má smysl pro větší výstupy a do šotoliny, ale je opravdu otázkou, jestli to za ten objem stojí. Na druhou stranu je potřeba počítat s tím, že ty boty dostanou hodně zabrat (typicky voda sladká i slaná, bahno, kamení, oděrky, prudké schnutí…). Potíží je, že taková obuv chtě nechtě začne zasmrádat. A co je horší, začne smrdět i batoh – a ten se pere na cestách o něco hůř. Co naplat, 40st. vedra s vysokou vlhkostí si vyberou svou daň.
Méně fotovýbavy. Nyní jsem to vzal extrémním způsobem: dvě digitální zrcadlovky, tři objektivy (a to jsem velký zoom nechal doma), stativ (malý karbonový sic). Bylo to fajn stran možností, ale celkově to za to nestálo. Chci ve fotografii akcentovat obsah před formou. Není potřeba špičkové zrcadlovky, dnes i kompaktní stroje umí hezky fotit. Příští cestu zkusím s šikovným kompaktem (Olympus EP‑3? Fuji X‑10?). Stativ nahradím nějakým kapesním udělátkem. A žádné výměnné objektivy :) Prostě fotovýbava do kapsy. Z poslední cesty jsem udělal 10 zvětšenin 90x60 a jeden A3 kalendář. Zbylé stovky fotek skončí beztak jen na webu. Takže zrcadlovku si nachám na věci, co mě živí.
Víte co je také sranda? Když cesta přes město trvá dvakrát déle, než byste čekali a kvůli tomu nestihnete letadlo. V mém případě bych letadlo stihl, ale batoh by se na palubu nedostal. Asi o deset minut. Takže smůla, naštěstí letadla mezi Pekingem a Šanghají létají několikrát denně, takže stačilo si koupit letenku a počkat nějakých pět hodin a už jsem letěl. A dokonce mi vrátili asi třetinu ceny letenky, šikulové :)
Každopádně Šanghaj mně vřele na uvítání vlepí 40st. vlhkého hubana. Ale zas, nestačím zírat. Tohle je město, že Praha mi v porovnání připadá jako vesnice v pohraničí.
Méně hotovosti, více kreditek. Snad nikde na cestách jsem nepotkal potíže s výběrem z bankomatu. Samozřejmě na menších ostrovech v Indonésii bez proudu je to o něčem jiném než v čínských velkoměstech, ale jde to netahat s sebou tisíc dolarů. Člověk z toho nemá pak dobrý pocit. Nehledě na to, že bederní kapsička je krajně nepohodlná, zvláště když je vedro :)
Spaní v hostelech mi stále vyhovuje. Usínat s hudbou do uší, budit se… no tam budím později příchozí a ráno dospávající, ale tak už to holt je. Problémem je, když v jedenáct večer začnou vedle něco vrtat nebo když v pět ráno začnou Indové hlasitě probírat co přinese nový den. Každopádně výhodou pak je levné ubytování nezřídkakdy v zajímavých lokalitách. Obrovskou výhodou pro samostatného cestovatele je, že je tam více podobných – a člověk tak naváže kontakty a třeba vyrazí na společné procházky, výlety. Přinese to možnost kouknout na zemi i z pohledu někoho z jiné kultury, což může být vcelku překvapivé. No a pokud máte štěstí, tak narazíte i na praktický kontakt, který vám pomůže o město dál, třeba se vstupem do nějakých atrakcí na EXPO :)
A proč jsem vlastně letěl z Pekáče do Šanghaje? Tak zaprvé ono je to nějakých 1300 km, to není jako z Prahy do Brna. Za druhé, vlaky jsou relativně levné, zvlášť pokud vyrazíte večer a ušetříte tak za nocleh. Ovšem nápad ušetřit mají zhruba tak všichni a v důsledku toho nebylo možné sehnat lístek pět dní předem. Domluva na nádraží (u okénka označeného „pouze pro cizince“) byla vcelku OK, s babami od ČD se občas také těžko domlouvá :)
Parťák na cesty – se přesto hodí. Docela jsem si to uvědomil s Rakušankou Viktorií, s níž jsme strávili několik dní na cestách. Když si lidi sednou, je to skvělé. Cestování sám má své nesporné výhody a najít si někoho cestou, to je asi ideální. Ale z praktického hlediska je fajn mít někoho spolehlivého vedle sebe už od začátku.
Plánování cesty nad internetem a vhodnými servery usnadní člověku spousty času a problémů. Není nad to vybrat si nocleh v dosahu MHD, přitom v docházkové vzdálenosti od historického centra města a ještě si zjistit přesnou cestu pro první cestu. Pak vás ni tak moc nerozhodí, že hostel již není (z nařízení úřadů zavřeno), nebo o vaší rezervaci nic nevědí (takový personál zpravidla neví ani jak se jmenuje ovšem) – protože zatím jste v pohodě a máte nervy to řešit. Zatímco pokud jste zoufale rádi, že jste místo vůbec našli, pak už nemáte nejmenší chuť se s někým o čemkoliv dohadovat a cokoliv řešit.
Co je také veselé, jsou místní moto-rikšové. Předhání se, kdo vás uloví, nacpou vás dovnitř, ale tím nějak jejich schopnosti končí. Jejich prskolety mocně vyjí hlasem pubertálního komára, řidiči na sebe navzájem řvou a stokrát se vás ptají, kam že jste to chtěli. Během pár kilometrů je zřejmé, že netuší, kam chcete jet. A když jim to ukážete na mapě, tak na vás koukají jako na blázna. Dodnes netuším, v čem byl problém (a to jsme měli s sebou čínsky hovořící dívenku!).
Zvláštní bylo, že nám nechtěly zastavit ani taxíky… tak jsme si udělali dvouhodinovou pěší procházku. Mně to nevadilo, jen Shizaanee (malá Bangladéšanka) trochu nadávala :)
Při plánování je potřeba také důkladně zvážit potenciální jazykovou bariéru. V Číně byla poměrně fatální. Cestování autobusy bez čínsky hovořícího doprovodu je navigační sebevražda, čímž pro mě padlo několik plánovaných výletů. Alespoň že u vlaků se dá tušit, kam pojedou :) Ale není to až tak o jazyku, spíše o mentalitě národa. Japonština je sic výrazně snazší, ale stejně dosti problematická – ale domluva tam nebyla zdaleka takový problém. A zlatá Indonésie. O Arabských emirátech ani nemluvě :)
Trochu poskočím z Číny to Turecka: krátké podzimní dny dokáží překvapit. V Istanbulu mě zarazilo jak brzo je tma a také jaká je tam zima, když fouká vítr a prší. Pak je fajn, když je hotel plný nekomunikativních Francouzů, Rusů a Indů, když máte s sebou knihu nebo když se dá nějaká na hostelu půjčit. Nevěřil bych, že za šest dní přečtu čtyřsetstránkovou Dunu v originále :)
Každopádně jsou to právě tyto zkušenosti, co činí cestování zajímavým. Kdysi někdo moudrý řekl: I cesta může být cíl… a mně se to moc líbí. Zdaleka jsem se ještě nedostal tak daleko, ale vše co mě potká beru jako možnost osobního rozvoje. Cestování není odpočinek, cestování je učení se. Učím se porozumět světu, svému okolí a hlavně sám sobě. Už se těším na další lekci!
Ve frontě na imigrační oddělení v Pekingu. První kontakt s místní kulturou. Letištní hala o Číně nic nevypovídá, tady ještě vše funguje, všude bilinguální popisky. Na obrázku terminál 3 od architektonické skupiny Foster and Partners.