Když se řekne Maroko, představím si nekonečné pouště rudého písku a velbloudy, kteří kráčí vstříc zapadajícímu slunci. Není tedy divu, že tuto zemi mám v oblasti zájmu již dlouho.

Dlouho jsem zanedbával na svých výletech západní Evropu, je na čase začít s tím něco dělat. První vlaštovkou budiž podzimní Paříž.

Závěr našeho okruhu Malajsií nás zavedl na Perhentianské ostrovy, kde jsme si konečně užili parádní moře se vším všudy.

Doposud jsme neměli moc štěstí na zvířata, takže je načase to napravit. 

Pokračujeme naplánovanou cestou, ale čím dál více cítíme, že nechceme být v místech, která jsou sic krásná, ale plná lidí. Turistů obzvlášť. Takže trochu měníme plán…

Malajsie je jiná než země kolem. Je méně podbízivá, bez známých atrakcí, snadno přehlédnutelná v sousedství kulturních velikánů jako je Thajsko, Indonésie, Barma či Vietnam.

Je Dubaj krásná, anebo ošklivá? Jak vlastně posuzovat krásu něčeho tak impozantního a velkolepého, jako je megaměsto vyrostlé v poušti? První část mých úvah.

Tak jsem si pořídil novou hračku, nový fotoaparát :) Zjistil jsem totiž, že svou doposud věrně sloužící D70 mám již čtyři roky (!!) a při pohledu na nabídku nových Nikoních těl a příznivý kurz dolaru jsem prostě neodolal své marnivé touze vlastnit samou hi-end techniku… a tak mi přibyl drobeček s označením D300.

Ráno desátého dne nás zastihlo nedaleko hory Agung. Před další cestou jsme si prošli rýžové kaskády, pozorovali práci místních při ručním okopávání polí, sledovali orbu nebo si prostě jen užívali pohledu do krajiny.  Následovala návštěva nedalekého chrámu Besakih, nejvýznamnějšího hinduistického chrámu na Bali. Je neuvěřitelně rozsáhlý, jen není dobrý nápad být tam kolem poledního, sluníčko […]