zpět na úvod

Letem světem Radžesthánem

Indie. Země s předlouhou a bohatou historií. Země plná barev a vůní, ale také špíny a chudoby. Země, která mě naplňuje touhou poznat ji – a zároveň respektem a obavami…

Mé pocity k Indii byly vždy smíšené. Na jednu stranu mi bylo jasné, že tato země je nádherná: ať jde o přírodní bohatství, reprezentované bělostnými plážemi, mocnými řekami, nekonečnými pouštěmi či vysokými horami; kulturní dědictví ovlivňující celý svět od starověku po současnost; architektonické skvosty od moderních velkoměst po pískem zasypané dávno zapomenuté pevnosti… Na druhou stranu jsem měl obavy, jestli Indie není pro mě již moc chudá, zanedbaná, špinavá. Jedna věc je potkat občas krysu či zuboženého žebráka-mrzáka na Srí Lance, druhá věc je vidět stovky hladovějících dětí ve slumech indických velkoměst či lidská těla plovoucí v řekách a mít přitom obavy o své zdraví.

Jaipur, Indie - Agra fort bastion Obranné zdi zdobí horizont kolem města Amer, jemuž vévodí stejnojmenná pevnost.

Celé to rozvažování (plánovat cestu do Indie nebo raději ne), které bylo dlouhou dobu bylo v rovnováze, zlomila vcelku jednoduchá věc: nesmírně levné letenky ve vhodném termínu. Zvědavost vyhrála a s kamarádem jsme vyrazili na čtrnáctidenní ochutnávací cestu, jestli je Indie pro mírně zcestovalého, ale přesto Evropou rozmazleného středoevropana dostatečně stravitelná a připravená k pořádnému zakousnutí. Protože co si budeme nalhávat, na poznání Indie by ani měsíc nestačil, to je na roky. Takže jsme se sbalili a v půli května 2015 vyrazili.

Město tří pevností

Za cíl cesty byl vybrán Rajasthan (česky Rádžasthán – v textu budu používat spíše anglické názvy, české přepisy uvedu v závorce), rozlohou největší indický stát, nachází se na severozápadě země v pouštích, jež sdílí se sousedním Pákistánem. Pro mě je to hlavně oblast, kde se města utápí v písku, kde horizont zdobí pouštní přeludy, kde buvoly nahrazují velbloudi a kde slunko zapadá za vysokými pevnostmi. Co už nebyl tak dobrý nápad, bylo vyrazit do této oblasti v daném termínu. S nastupujícím létem bývá v pouštích docela teplo (květen je obvykle nejteplejším měsícem v Indii) a v době našeho pobytu tam byla tepla extrémní  (noviny psaly o tisícovce mrtvých za dobu našeho pobytu)… ale nějak jsme to zvládli a docela si to užili.

Jaipur, Indie - ulice plné motorek a tuktuků Červené (růžové?) ulice daly městu jeho druhý název. Široké silnice plné aut, motorek a tuktuků rozdělují město do několika sekcí.

První zastávkou byl Jaipur (Džajpur), označovaný též jako růžové město (podle již tradiční barvy jíž jsou zdobeny domy a podle barvy červeného pískovce, z nějž jsou pevnosti kolem). Velké město (desáté největší v Indii, přes 6 milionů obyvatel – víc než např. celé Slovensko) je plné usměvavých lidí, pouličních prodavačů, krav a památek… ale také krys, špíny a všudypřítomné chudoby.

Dominantou centra města je Hawa Mahal (Palác větrů), resp. monumentální průčelí královského paláce, odkud ženská část obyvatel mohla sledovat dění venku (kam „pro svou bezpečnost“ neměly přístup). Nyní mohou turisté vykouknout některými z 953 oken a přemítat, kam se naše společnost za posledních pár století posunula. My přemítali zevnitř i zvenčí, kde nás nad masala chai (kořeněný čaj s mlékem) na balkonu přes ulici (kam jsme vylezli pro skvělý výhled) zkoušel zcestovalý prodejce přesvědčit k nákupu šperků zdobených „zaručeně“ pravými drahými kameny…

Jaipur, Indie - Hawa Mahal Ulicemi nerušeně prochází dobytek, občas se dá potkat i slon.

Zajímavý byl i Jantar Mantar, technicko-astronomický zázrak sestávající z devatenácti nástrojů použitelných k sledování nebeských těles (chráněno UNESCO). Mnoho místních panovníků a mecenášů v 18. století projevovalo zájem o astronomii a tento komplex, postavený pro krále Sawai Jai Singha, obsahuje mimo jiné největší sluneční hodiny, jejichž stín ukazuje čas s přesností na 2 vteřiny. Prý. Těžko to posoudit, byť stín se zjevně pohyboval… každopádně názornost některých nástrojů dovede člověka k zamyšlení.

Indie, Jaipur - Jantar Mantar Slunečné letní dny poskytují ostré stíny, vhodné pro odečítání hodnot na obřích astronomických nástrojích… dokud člověk v žáru slunce ještě vidí anebo nedostane úpal.

Nejzajímavější ovšem byla pevnost Amer, schovávající se za skalním masivem severovýchodně od města. V nehostinné pustině se rozlehlá stavba, docela překvapivě, zrcadlí na hladině jezera. Vysoké hradby, klikatící se dlážděné cesty a masivní brány, postavené z červeného pískovce a mramoru, vypráví příběh o bohatství a zároveň o nejistotě doby králů a královen. Rozlehlá nádvoří zdobená stromy umožní získat odstup a prohlédnout si palácové budovy. Z věží duní rytmické bubnování a ryk z trumpet, připomínající doby dávno vzdálené, když hlavní branou začnou vstupovat sloni… bohužel s turisty na hřbetě. Slunce pálí a my brzy hledáme stín v labyrintu dlouhých chodeb, kde je snadné se ztratit, aby nás nalezli místní samozvaní průvodci a chtěli peníz za povrchní výklad a ukázání cesty…

Indie, Jaipur - Amer Fort Pevnost je dechberoucí, přesvědčivá kombinace paláce a hradu. Pohled z Orlího vrcholku, od méně poetické ale o to funkčnější pevnosti Jaigarh. Pevnost také patří mezi památky chráněné UNESCO.

Indie už asi není co bývala, jak jí známe z klasických cestopisů – anebo to bylo tím, že jsme přijeli mimo sezónu? Tuktuky a autobusy dovezou turisty na spodní parkoviště, odkud je možné najmout si například slona, na jehož hřbetě překonáte těch 40 výškových metrů. Nikde nepobíhají barevně oblečené špinavé děti, aby se smály naší jinakosti, naopak zde posedávají prodejci nabízející globálně známé limonády. A zvuk trubky fakíra, kterou dokáže uhranout jedovatou kobru, jsme zaslechli jen jednou…

Indie, Jaipur - fakíři v Amer Fort Kobra indická, jediná v celé pevnosti. Fakír se mě ani nesnažil přesvědčit, že je nebezpečná – naopak mě nechal hada pohladit.

Pevnost Amer, přes svou zdánlivou nedobytnost, sloužila spíše jako palác. Opravdovou pevností a pro případ nebezpečí a úkrytem pro panovníka byla pevnost Jaigarh (Džajgarh), ležící na vrcholku kopce nad pevností Amer. Dlouhým podzemním tunelem a pak strmou opevněnou cestou, kdy ve slunečním úpalu vám dělá společnost jen pár koz, skupina prasat a sem tam papoušek, dojdete k menší ale o to zajímavější pevnosti. Vše je zde koncentrovanější: vnější zdi padají z větší výšky do údolí, z druhé strany ohraničují zelenější přísně geometrickou zahradu. Vyhlídkové věže v rozích jsou navrženy tak, že v nich krásně proudí vzduch a je tam i příjemně. A výhled na okolní kopce, vodní nádrž či spodní pevnost je úchvatný.

Indie, Jaipur - pohled z Jaigarh Fort Vyschlé neprostupné houštiny jistě plné hadů a štírů chrání pevnost stejně dobře, jako vysoká zeď, zabezpečující přístupovou cestu spojující Jaigarh Fort s Amer Fort.

Indie, Jaipur - Jaigarh Fort Vodní rezervoár zásobující horní pevnost. Nezávidím těm, kteří odtamtud nosili ve vědrech vodu nahoru do pevnosti…

Aby toho nebylo málo, nad městem leží ještě třetí pevnost, Nahargarh Fort. Zatímco předchozí dvě shlížely spíše na městečko Amer, což je severní periferie Jaipuru, pevnost Nahargarh shlíží přímo na centrum města. Cesta přímo navazující na uliční ruch a ústící nahoře u hradeb pevnosti ovšem byla zavřena, někdo si dal dost práce aby byla nepřístupná. Mým dojmem bylo, že si to vyžádali tuktukáři, aby mohli účtovat nehorázné peníze za dlouhou okružní cestu, která vede přes předchozí pevnosti a pak prašnou rozbitou cestou po hřbetu kopců. No alespoň jsme mohli obdivovat desítky pávů a dalších zvířat žijících divoce kolem. Sám palác konkubín nebyl oproti předchozím až tak zajímavý, byť měl pochozí střechu a jednotlivé pokoje pro panovníkových 9 žen měly krásný výhled na město.

První procitnutí

Po pár dnech začínám mít chuť posunout se dál. Jinakost města přestává být tak zajímavá, začínám si všímat více méně pozitivních věcí. Tak třeba jídlo. Slušných pouličních stánků je tu naprosté minimum (ve srovnání třeba s Thajskem), restaurace jsou všeliké: drahé, špinavé, moc plné či moc prázdné… a všude vaří stejně (moc) pálivá jídla. Alespoň že ovoce je všude dost. Je sezóna pro manga – jen proč nejsou tak dobrá, jak bych si přál? Zato kořeněný čaj s mlékem je zde překvapivě dobrý.

Růžové město už mi také nepřijde tak růžové. Některé budovy jsou natřené na červeno, ale jen málo mimo hlavní cesty a rozhodně nezajistí celkový dojem. Naopak daleko více je zde vidět šeď prachu a dým z aut. Růžový ani není pohled na život ve městě. Každý výklenek v městských hradbách je obsazen rodinami, které zde žijí. Na rozbitých chodnících se mezi obchůdky nedá dobře chodit. Prodejci neváhají vás chytit za ruku, aby vás zastavili u jejich krámku. Někteří tuktukáři se rozčilují, že s nimi nechceme ani hovořit… lidé tu nejsou vstřícní a milí. Je to jen tímto městem? Snad ano.

Jaipur, Indie

Zvířata: jsou tu sloni, velbloudi, pávi, papoušci, mraky holubů, psi (a jedna kočka), veverky (chipmunkové?), opice (nutno ráno vyhnat z balkonu), pár neidentifikovatelných savců tvaru mývala… a krávy. Krávy překáží dopravě na silnicích, postávají na chodnících, lehávají na zápražích. Žerou odpadky, močí, kálí … a smrdí. Ale překvapivě ne více než lidi. Ale stejně, čekal jsem jich tu výrazně víc…

Také tu mají krysy. To si takhle jdete z Albert Hall Museum, krásné budovy muzea v centru města, podél hlavní silnice, vlevo zeleň, asi park a v něm lidé na pikniku. Jdu blíž. Není to piknik, je to bezdomovecká kolonie. Zavádějící je, že zde nepotřebují přístřeší, není zima, neprší. Takže (občas) deky na zemi, na tom rozvalení špinaví lidé, děti, batolata. Od kraje chodníku a pak všude v (uschlé) trávě co půl metru díra, že by do ní láhev zapadla. A v nich žijí krysy. Stovky krys. Ve zvláštní symbióze pobíhají mezi lidmi, po dekách, hledají zbytky jídla. Lidí se nebojí, ale drží si asi tak půlmetrový odstup. Kupodivu to tady nijak zvlášť nesmrdí. Jen naprosto nechápu, jak to ti lidé zvládají…

Jaipur, Indie - Albert Hall Museum Albert Hall Museum – krásná stavba v indo-saracénském stylu (syntéza muslimského stylu a indických tradičních materiálů v podání britských architektů v 19. století) slouží jako národní muzeum. Není moc rozsáhlé a vzorky reprezentující např. antiku či Japonsko jsou zavádějící…

I když jsem si myslel, že to bylo drsné, mýlil jsem se. Drsné bylo až nádraží. Tam jsem si posunul hranici vnímání toho co je špína o pěkný kus dál, daleko za hranice čehokoliv co jsem kdy viděl (hromady zahnívajícího odpadu, maso celý den v 30st. vedrech a veřejné záchodky kdekoliv na střeše tržnice v Indonésii? to byla pohoda…).

V podvečerní sluníčko je prudké, ale problémem je prudký vítr zvedající mračna prachu. Lístek na vlak už máme zakoupený předem (jinak by nemuselo být místo – a ono ani zakoupit tady lístek není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát), takže nemusíme bloudit. Ale dopoledne tady nebyly ty stovky lidí, kteří nyní posedávají a polehávají všude kolem. Před vstupní halou je lidí opravdu hodně. Na nástupišti to nevypadá jinak – i tady se žije. Je jasně vidět rozdíl v bohatství a životním stylu, nebo jak to nazvat. Slušně obleční Indové klidně stojí a nevšímají si světa kolem, což my nemůžeme. Celé rodiny sedí na zemi, kde si v klidu rozkládají večeři. Mají čas, vlak má zpoždění. A i tak, vypadají že tu jsou již nějakou dobu: někdo spí, někdo s prázdným pohledem jen tak sedí, jiní čile konverzují, děti si hrají, běhají kolem. Holčička nedosáhne ke kohoutku s vodou a chce od někoho pomoci, ale nikdo se k tomu nemá. Je tak špinavá, že když přijde ke mně, tak také odmítám. Odvracím zrak do kolejiště, kde mezi odpadky a hejny krys kdosi vykonává potřebu. Špinaví prašiví psi pak po něm uklidí… Je tu smrad, prostředí je nesmírně neutěšené a mně se zvedá žaludek. Jediný kousek jistoty a řádu představuje muž ve vyžehlené uniformě a vysokých botách, co s okovanou holí v ruce a dobrmanem po boku občas projde kolem.

Vlak byl oproti tomu skvělý. Druhá lůžková třída znamenala odfiltrování většiny zmíněných problémů. Pán naproti chtěl konverzovat, zajímalo ho jaké mám vzdělání, kolik mě stála víza a jak se mi v Indii líbí – a mé odpovědi pak překládal ostatním. Po hodině jsme dokonce dostali čistě vypadající prostěradlo a deku, tak jsme zalehli a za hučení klimatizace a dunění pražců se vyspali, než jsme nad ránem dorazili do Jodhpuru. Nějaké kousance od blech mě ani nepřekvapily, pokud zůstane jen u nich…

Jaipur, Indie Veškeré vaření probíhá na ulici, což je fajn – vidíte co se vaří. I když občas netušíte, co to a ani k čemu to může být…

Ale stejně je tu hezky

I přes některé zážitky nad rámec osobního komfortu to tu mám rád. Město žije nezvyklým rytmem, kterému je třeba přijít na chuť. Odlišná kultura přináší spousty zajímavých zkušeností, které v důsledku návštěvníka obohatí. A i když bych město neoznačil za krásné, tak je tu spousta zajímavých míst a zákoutí. Do toho skvělá zeleň – tedy především stromy. Nečekal bych tolik zelené v pouštním městě…

Jaipur, Indie Tento pohled je z Paláce větrů, ale vcelku není problém dostat se na střechu mnoha domů – často jsou otevřené dveře na úzké schodiště… jen je potřeba pak dávat pozor, kam se šlape: na střechách přes noc nechávají psy, asi aby zabránili opicím lézt kam nemají a tak bývají hojně pokryté exkrementy.

Vnitřní část města byla obehnána hradbami, po nichž zůstaly parádní brány. Volné prostranství kolem je pak malým kulturním centrem – shromažďují se zde obchodníci, mobilní úředníci (notáři např.), lidé sem chodí nakupovat, lidé bez práce a žebrat, tuktukáři lovit turisty a do toho se motají krávy. Idylka :)

Jaipur, Indie

Problém s místními je, že se ne vždy domluvíte. Angličtina někdy funguje, někdy ne. Problém je to u jídla, vyzvědět co je tohle za ovoce, jestli je to zralé, jestli se to musí vařit – to je mnohdy nad možnosti obou zúčastněných. A občas je to škoda, jelikož se dají vidět úžasné druhy ovoce, zeleniny, fazolí a kdo ví čeho ještě…

Jaipur, Indie

Architektura není tak zdobná, jak bych doufal. Jistě, pevnosti jsou úchvatné, byť s ohledem na jejich stáří nesnesou srovnání se skvělou a progresivní architekturou Evropy. Stav památek také trpí nedostatkem péče, v odlehlých částech pevností sídlí bezdomovci, nepoužívané části obrušuje a zanáší písek. A zamrzí velice špatná údržba interiérů, kde se často projevuje vandalismus. Nicméně tam kde je dozor, tam je čisto a hezky. Třeba v královském paláci, kde mají mj. výbornou sbírku zbraní.

Jaipur, Indie

Příslušníci policie nejsou moc vidět, ale je radost je potkat – jezdí totiž ve skvělých autech, které by se snadno zaměnily s retro taxíky: vozy značky Standard v černé barvě se moc nezměnily od 60. let a je to jedině dobře. Jsou fakt skvělé.

Jaipur, Indie

Mimo centrum lze potkat i další zajímavé dopravní prostředky, mým oblíbeným je rozhodně velbloudí povoz. Nebylo jich tolik, aby se jimi člověk nabažil, každé setkání tak pro mě bylo plné radosti :)

Jaipur, Indie

Nezbytný byl výlet k Monkey Temple. Chrám jako takový jsme snad ani nenašli – pokud nepočítám jakéhosi mnicha, který nás zatáhl do malé kobky s vyobrazením Buddhy a po krátkém výkladu nějakého mýtu chtěl peníze „na provoz a údržbu“. Opic tu také nebylo kdovíjak mnoho (ale samozřejmě na začátku cesty se nám nabízeli samozvaní průvodci, že nás budou chránit před agresivními opicemi). Ale výlet přes kopečky byl zajímavý, snadný únik z hektického města do, hmmm, přírody.

Jaipur, Indie Namísto trávy kameny, místo stromů keře – to je divoká příroda Radžesthánu.

Jaipur, Indie Tato budova, schovaná v údolí kousek za městem, patrně představovala lázně. Vpravo za zdí byl nevelký bazén s brčálově zelenou vodou, kde řádila místní omladina.

Tak takto nějak jsem viděl Jaipur, hlavní město provincie Rajasthanu, největší město na mé krátké cestě severozápadní Indií. Další fotografie a zážitky budou následovat.

Poznámka k obrázkům:
Fotografováno na Nikon FE (rok výroby 1981), objektiv Voigtländer 40/2 a pár filmů Agfacolor XRG 200 (zhruba deset let prošlých).

Přidat komentář