Finsko v zimě, to bych čekal metry sněhu a mráz k nepřežití. Nebylo tomu tak. Ale stejně tam bylo krásně.
V lednu 2015 se mi podařilo zaletět na pár dní pracovně do Finska, jakožto doprovod čtyř našich žaček na (v jejich podání) třítýdenní stáž. Mým úkolem bylo zajistit, aby se v pořádku dostaly na místo určení a pomoci jim v začátcích adaptace na místní školní prostředí. Naštěstí vše šlo krásně podle plánu a bez zádrhelů, takže mě tam ani moc nebylo potřeba a měl jsem možnost poznávat vcelku samostatně místní školu, město i krajinu.
V prvé řadě musím říci, že mě při klesání na letiště v Helsinkách překvapilo jak málo bílá je země pod námi. Byla spíše temně zelená, jak se kam oko dohlédlo rozkládaly lesy, jen občas proložené bílým flíčkem zasněžené mýtiny. To jsem si více nad Finskem připadal, když se křídlo našeho letadla líně sunulo nad hradbou mraků…
Po přistání následoval přesun na vlakové nádraží a následný více než pětihodinový přesun na severovýchod. Savonlinna, cíl naší cesty, je malé město (40.000 obyvatel) obklopené vodou. Nenajdeme tu žádné sídliště, jen pár větších bytovek v centru a mimo to spíše jen samé malé dřevěné domky, různorodých tvarů i barev. Většinou přízemních, protože kdo to má vytápět, že (a zajímavé je, že velmi často používají jako zdroj tepla zemní tepelné čerpadlo a krb jako doplněk).
Zima v době mého pobytu nebyla nijak výrazná, ale přístavy a vůbec všechna voda, kde zrovna nebyl proud, byla zamrzlá. Daní za nevelké mrazy byla věčně bílá obloha, sluníčko se skrývalo za nízkou oblačností. Když se vyčasí, přijdou mrazy – a tak modrá obloha bývá vykoupena třicetistupňovými mrazy. Ale zase prudce stoupá šance spatřit polární záři.
Každopádně bílo bylo. Sněhu bylo dost na pokrytí země, domů a vůbec všeho, co se nehýbe. Pobavilo mě letní divadlo – nevím jak dlouhou mají sezónu, ale soudě podle sněhu na lavicích tam v lednu už dlouho nikdo nebyl :) Dlouhodobé teploty pod bodem mrazy daly vzniknout ledopádům různých tvarů a velikostí, daly se spatřit často. Pro rozmazleného středoevropana byl zajímavý pohled na kámen promrzlý na kost, chtělo by se říci. To se u nás také moc nevidí… A aby bílé nebylo málo, velmi častým stromem tu jsou břízy. Já mám břízy moc rád, jak jsem si tu tak krásně uvědomil :)
Savonlinna leží vprostřed největšího finského jezera Saimaa (hloubka až 80 metrů, 13.000 ostrovů). Výhled směrem od města tedy je na vodu (led) táhnoucí se až k horizontu, nebo na další ostrov. Nejzajímavější ostrov byl takový blízký kopeček, vlastně nejvyšší ostrov a samostatný kopec, který jsem tam viděl. Nějak mi připomínal krtinec, možná želvu.
V jezeře žije tuleň leopardí, jediný sladkovodní druh tuleně. V zimě jej ale potkáte leda tak vycpaného v muzeu. A brzy asi i v létě, neb tu žije posledních pár set kusů.
Místní lidé samozřejmě hojně využívají lodě pro pohyb na jezeře, a že jich všude bylo vidět dost. Od malých pramic a kanoí přes velké motorové lodě po muzejní kousky, jako byla např. dřevěná loď postavená před nějakým tím stoletím společným nákladem vzdálené vesnice, aby se mohli občané hromadně přesouvat na nedělní mši.
Voda proudí mezi jezery, takže ne všude byla voda zamrzlá, takže asi i dnes by se dalo dopravovat loděmi… ale spíše se zdá, že s množstvím mostů se spíše preferuje automobilová doprava. Navíc když uhodí opravdové mrazy, led bude asi všude. A když jsme u toho ledu, ve městě byla spousta hřišť pokryta ledem a pravidelně/každovečerně upravována, aby se na nich dalo bruslit. Nesmírně mě zaujal fotbal na bruslích v podání děvčat místní školy.
Na souši samozřejmě kralují auta. Potěšilo mě veřejné dobíjení autobaterií, přišlo mi že tak polovina parkovacích stání byla vybavena tímto zařízením – prostě zaparkujete před bytovkou, připojíte ze sloupku nabíjecí kabel přímo do speciální, na nárazníku k tomu určené zdířky a jdete dom. Nikde jsem si nevšiml, že by bylo placené.
Čeští patrioti by byli spokojeni: Esko (učitel na škole) říkal, že vloni nejprodávanější značkou vozů ve Finsku byla Škoda – a opravdu jich tam jezdilo požehnaně. Co mi ale nedávalo smysl, že namísto očekávaných čtyřkolek to byly spíše rychlé RS verze, rozhodně v opačném poměru než u nás. Přitom rychlostní limity tam jsou přísné, jezdí se podle předpisů a oproti tomu led na silnicích je velmi častý? O to více mě potěšily objevy starých aut, např. Volvo 544. Takovýto odkaz na severské staromilectví je hrozně fajn… přes to, že vztahy Finsko × Švédsko nejsou historicky zrovna vřelé. Každopádně přemýšlím, jak se jim tu jezdí. Na silnicích bylo sněhu dost, docela mě to překvapilo – silnice se neuklízí načisto, jen se pluží a občas sypou. Takže zpravidla jsou ve vrstvě sněhu vyjeté ledové koleje. Pouze ve městě se pluží trochu víc a přebytky sněhu odváží náklaďáky…
Byli jsme ubytováni v hotelu Tott. Byl poloprázdný, ale saunu nám otevřeli – ve středu. V zimě je tu ubytovna pro studenty, v létě se naplní turisty kteří přijeli na letní operní festival nebo prostě jen obdivovat krásnou krajinu kolem. Výhled z pokoje byl přímo na jezero, klidnou zasněženou silnici a zasněžený chodník, který občas křižovali cyklisti.
Dominantou města je hrad Olavinlinna, nejsevernější dochovaná fortifikační stavba v Evropě. Tady mě potěšila kastelánka, když jsem přišel jako jediný na ranní prohlídku, tak to vzala v angličtině – což je jinak (mimo sezónu) pouze na objednání a za příplatek…
Na veškerých domech, ať jde o řadové domky nebo bytovky, je vidět touha po kontaktu s přírodou a vypadá to skvěle, takové domky bych si dovedl představit i u nás. Mají velká okna a zasklené terasy. Finové se nebojí ani moderní architektury, třeba místní knihovna byla obložená dřevem, uvnitř pohledový beton… ale obecně mají takový specifický vkus, viz třeba soukromý zahradní betlém zdobený plyšovými zvířaty. Na druhou stranu design třeba plakátů mi přišel výborný.
Do školy jsem chodil každý den. Areál SAMI, jak se škola jmenuje, se nachází asi tři kilometry od centra města a byla to vždy parádní procházka. Dalo se najít několik cest: když člověk nechtěl jít podél větší silnice, tak mohl jít podél dálnice (ale zas s výhledem na jezero), vilkovou zástavbou nebo mezi starými továrnami a kousek lesem. Příjemným zpestřením cesty bylo překonávání železničního mostu s báječným výhledem na hrad Olavinlinna.
Škola má mnoho oborů a „fakult“. Tu uměleckou, Artemii, poznáte snadno – válí se kolem ní spousta (drátěných) zvířat, nebo alespoň jejich částí. Ta byla domovem pro naše stážistky. Byl jsem tam opravdu jen krátce, takže příležitost projít školu jsem měl pouze první den v rámci uvítací prohlídky. Zaujaly mě především rozlehlé parádně vybavené prostory a důraz na samostatnou a silně praktickou práci studentů. Výrobky jsou zcela funkční, jdou na prodej – ať jde v případě truhlárny o stoličky či kadibudky (rozměrově nesrovnatelné s českými). Prima byli automechanici – Seija Tikka (měla v péči naše stážistky) si šla spolu s námi zkontrolovat jak jí žáci opravili auto, které pár dní před tím nabořila; o budovu vedle omývali a čistili nákladní auta. Co u nás rozhodně na školách moc často nevidíme je oddělení výroby lodí. Velmi mě bavily zvlhčovače vzduchu v dílnách, aby se tolik neprášilo. Jinak parádní výbava, viz třeba lakovací koutek…
První úkol stážistkám zadával Esko – aneb vikingská helma. Finská jména velmi často něco znamenají, často něco s přírodními motivy. Historie Finska je složitá, jedna z důležitých kapitol bylo zbavení se nadvlády Švédů – a v té době se lidé přejmenovávali, aby více zvýraznili svou národní identitu, zbavovali se švédských jmen a přebírali jména z tradičních jazyků a nářečí…
Překvapilo mě, jak málo studentů jsem v ateliéru potkával. Bylo mi vysvětleno, že jejich školní rok na praktických školách jako je tato probíhá zcela odlišně od našeho: začínají několika týdny společné teoretické výuky, která se brzy zlomí v samostatné projekty, které realizují částečně ve škole, ale většinu času v reálné firmě, nebo alespoň s výhledem na realizaci. Učitel pak neprovádí přímou výuku či dozor, spíše působí jako mentor, pomáhá a radí. Rozhodně zde nevznikají umělá díla pro zábavu a potěšení autora, vše má své uplatnění.
Extrémním příkladem projektového vyučování s obrovským přesahem do reálné praxe mi přišlo to, že škola koupí pozemek nedaleko, studenti na něm postaví pod vedením vyučujících dům, škola jej prodá a můžeme jet dál.
Pobavila mě posedlost saunováním. Krom toho, že o něm vášnivě vyprávěly žačky přestavují nám formou prezentace Finsko (sauna na zahradě, sauna na jezeře, saunabus…), tak ani v návrzích úprav bytových jednotek o rozloze kolem 56 čtverečních metrů také nesměla jedna chybět.
Škola poskytovala za velmi rozumné peníze stravu žákům i učitelům (v oddělené jídelně), resp. obědy. Snídaně člověk snadno sehnal v samoobsluze – škoda jen, že to parádně vypadající pečivo je všechno chuťově stejné, ani croissant není sladký jak by jeden doufal ale slaný a ani ničím nebyl plněný. A normální housku člověk nekoupí, všechny jsou horizontálně půlené – asi národ zásadně připravuje svačinky nebo hamburgery. Zato lososa mají výborného. Výběr zboží v samoobsluze byl bohatý a všechno bylo drahé, jen batáty nevídaných rozměrů v ceně 1 € za kilo byly výjimkou.
Kdo mě zná, ví že mám rád čokoládu a je mu jasné, že jsem si dovezl něco čokolády. Mají jinou, s netypickými zvláštními příchutěmi. Zde se projevila praktická ukázka nesrozumitelnosti Finštiny – ten jazyk se prostě nedá odtušit. Bez obrázku bych si příchuti ve většině případů ani netipl. Každopádně je velmi dobrá. A je k ní zajímavý příběh, jak Karl Fazer (po němž je čokoláda pojmenovaná) dostal recept na švýcarskou čokoládu jako odměnu za péči o skoro-utopeného chlapce, syna švýcarského cukráře…
Helsinky. Opět je zde k vidění svébytná architektura, je zde zjevný ruský megalomanský vliv. Jinak jde o klasické západoevropské velkoměsto, samé známé obchody, moderní oblečení, výlohy… ale i skvělá vetešnictví. No a samozřejmě zde má kavárnu – tedy pardon, čokoládovnu výrobce finské modré, Karl Fazer.
Na veřejných prostranství jsou parádní sochy. Potěší mix moderní a starší architektury. Za navštívení mj. stojí pravoslavný chrám Zesnutí Panny Marie (1868, největší pravoslavný kostel v západní Evropě). A také přístaviště ledoborců hned za kostelem. A ještě vedle námořní muzeum. A stylová restaurace :)
Nejzajímavější mi ovšem přišel další kostel, Temppeliaukion kirkko. Jde o moderní skalní kostel (1969), stěny tvoří nahrubo opracovaná žula. Někde jsem četl, že to je „typicky finské“ – ve smyslu opět zmiňovaného sepětí s přírodou. Typicky finsky tu je ovšem zima, hodně fouká vítr od moře, takže to nechce podcenit oblečení. Ale tak jako tak, Helsinky jsou zajímavé město a určitě stojí za návštěvu.
Finsko mě potěšilo, bavilo mě a řekl bych, že se sem ještě někdy zajedu podívat. Třeba v létě, kdy se „země tisíce jezer“ ukáže ve zcela jiné podobě. Ale jistě zůstanou milí lidé, hezká města a spousty věcí k objevování.
