Minule jsem shrnul důvody, které Srí Lanku zařazují mezi atraktivní destinace pro dovolenou. Ovšem není vše jen skvělé, pojďme se podívat na pár věcí, které mě osobně docela zlobily.
Hon na turisty
Turista je tu pro mnohé zdrojem obživy, takže z místních se stávají lovci. Nejhorší jsou všudypřítomní řidiči tuk-tuků, motorizovaných tříkolek sloužících jako vcelku efektivní dopravní prostředek , takže všude je oslovován jestli nechce svézt. Každý řidič potřebuje zákazníka, každý se zeptá. Nevadí, že jste dva metry předtím jednoho odmítli, třeba jeho neodmítnete. Pokud odpovíte že nechcete svézt, občas následuje udivená otázka „a proč ne?“. Desetkrát za dopoledne je vám to jedno, stokrát už je to moc. Ignorovat, to je jediná šance. Ale není možné udělat si klidnou procházku a být sami se sebou.
Typicky situace je nejhorší kolem autobusových a vlakových zastávek (o letišti nemluvě). To se v době příjezdu busu/vlaku objeví hrozen lovců, co přesně vědí co potřebujete (nebo si to alespoň myslí) a nabízí své služby. Sem tam je mezi nimi i slušný člověk se seriózní nabídkou, ale jak jej poznat, že.
Obdobné je to s nabídkami na ubytování. Běloch s batohem je jasným cílem, místní se předhánějí v nabídkách na své ubytování, často vybaveni smyšlenými pomluvami na případnou konkurenci. Občas potkáte přímo majitele, častěji jde jen o tuk-tukáře doufající v provizi za přivedení nového klienta.
Tuk-tuky, motorky křížené s tříkolkou, jsou nejčastějším prostředkem nájemní dopravy.
Obtížná orientace
Neexistující značení ulic a problematická orientace vůbec. Neodbytným taxikářům nesmírně nahrává, že silnice a ulice ve městech nejsou značeny, resp. jen velmi zřídka. Největší šanci poznat kde jste je sledovat reklamy na prodejnách, na nichž bývá uvedena i adresa provozovny – a kupodivu často i latinkou, ne místními klikyháky. Ale pokud jste v místě, kde prodejny nejsou, mezi menšími uličkami bez značení a pouze s orientační mapou z Lonely Planet průvodce, máte smůlu. Zde pomůže jen kompas a intuice.
Málokterá cesta vede k cíli takto zřejmě.
Asijsky šílený provoz na silnicích
Nyní nemluvím o typicky asijské hektické směsi aut a motorek, mluvím o nepříjemném provozu velkých aut. Na velkých silnicích (širší dvouproudovka) se jezdí rychle a agresivně, drsné předjíždění na centimetry je normální. Všichni troubí, svítí dálkovkami, dávají najevo svou domnělou nadřazenost, přímo úměrnou hmotnosti jejich vozidla.
Smutné je to ve městech, např. v Kandy. Kolem jezera vede významná silnice, což znamená obrovskou hlukovou zátěž. Z romantické procházky po břehu pak moc nezbude. I přecházet (přebíhat) na zvlněné silnici kde přechody nejsou (a i kdyby byly, dokud tam není policajt, tak jako by nebyl) je radost.
Řídit auto bych tu opravdu nechtěl.
Toto je výjimečná zácpa – vcelku milá na pohled :)
Místy děsivá doprava autobusy
Autobus je základním veřejným dopravním prostředkem na Srí Lance. Místní plechový král silnic jezdí velmi levné a relativně dost rychle. Nebere ohled na ostatní účastníky provozu, předjíždí agresivně, nutí ostatní brzdit, kličkuje… a to bez ohledu na to, že co pár minut staví (zastávka nezastávka, staví se tomu kdo si mávne) a většina předjetých je opět vpředu. Takže průměrná rychlost kolem 40 km/hod je pak výborný výsledek, čtyřhodinové cesty z města do města jsou skvělým zážitkem.
Pohodlí nepřispívá ani fanatická posedlost novotou, takže krom toho že na televizi (ano, občas mají busy i televizi) je ještě samolepka upozorňující na úhlopříčku a půl-HD rozlišení, tak i sedáky jsou pokryté igelitem. Dovedete si představit, jak pak vypadá váš zadek po nějaké delší cestě.
Krom toho autobusy jezdí naprosto přecpané. Sedačky tvoří lavice, určené pro dva a tři cestující (dvě, ulička, tři, takže pět lidí v jedné řadě), ovšem sedí tam kolik lidí se vejde a ostatní stojí v uličce. O zvukovou kulisu se krom hluku motoru a troubení stará hlasitá hudba z palubního audiosystému, pokud tedy zrovna neběží oblíbený seriál v televizi. Nad bezpečností bdí hinduistická božstva, divoce blikající na čelním skle.
Zatím ještě poloprázdný autobus. Hlídáme si místa půl hodiny před odjezdem, abychom nemuseli stát.
Nikdo nikam nespěchá
I když to z divoké jízdy autobusu může vypadat, že se spěchá, není to pravda. To je prostě jen jejich styl jízdy. Nic jim totiž nebrání, pokud jedete přes den, zastavit vprostřed plánované 4hodinové jízdy na obědovou zastávku. No a že se z ohlášené 20minutové pauzy stane více než hodinová? Nevadí.
Obdobně je to v restauracích. Pokud vám vaří z čerstvých surovin (a tedy máte šanci nemít pálivou hotovku), tak počítejte s hodinkou čekání. Odměnou pak může být parádní jídlo, naše oblíbená objednávka pro dva sestávala z 12 talířů různých dobrot. Ale je to utrpení, když přijdete hladoví. Občas se stane, že vám polévku přinesou po hlavním jídle. Nebo že přijdete na bábovku, oni vám ji ukážou, odběhnou a už se nevrátí…
Ani s opravami střech se nikam nespěchá.
Dvojí ceny
Koncept dvojích cen pro místní a turisty je jasný, a asi jej i chápu a rozumím mu. Ovšem místy je to trochu extrém. Pokud autobusák si za dva lístky po 136 Rupiích řekne rovnou 300, je to zvláštní, ale mávnu nad tím rukou. Ale pokud místní chodí do chrámu zadarmo a já platím nemalé vstupné (~300 Kč), tak to se mi nelíbí. No a vrcholem jsou pak památky v Kulturním trojúhelníku, kde je vstupné $25–30. Kolik platí místní netuším, mají to psané v sinhálštině/tamilštině – a raději jsem se ani neptal. Vstupenka navíc platí pouze na jeden den, což je mnohdy dost málo na prohlédnutí celého areálu. A když areál opustíte a chcete se ten den odpoledne ještě jednou vrátit, tak se jim to moc nelíbí…
Na trhu platí smlouvání, pokud vás berou jako turistu, což není vždy. Často se nám dařilo kupovat ovoce za rozumné ceny bez nějakého handrkování se o koruny, ale když vám u jednoho stánku řeknou za kilo banánů cenu 100 Rupií a vedle 50, něco je špatně. Nejlepším příkladem byl pak pokus prodat nám krásné klubko kokosového provázku za 900 – a o ulici vedle jsme to samé koupili za 75. Bez smlouvání. Člověk musí být na tohle opatrný.
Cenovky jsou vidět zřídkakdy, zpravidla jen ve velmi konkurenčním prostředí, jako jsou velké trhy. Zde výběr z mnoha druhů rýže.
Památky nejsou tak úžasné, jak by se čekalo
Anuradhapura i Pollonaruwa jsou stará města, co zbylo jsou velmi rozsáhlé ruiny, resp. obnažené základy stovek budov. Sem tam zachovalejší či renovovaný kousek, občas poničený Buddha, stejný jako desítka těch před ním.
Dagoby jsou majestátní, ale postrádají něco víc než jen svou velikost. Když si člověk uvědomí, že jde jen o kopec hlíny obestavěný cihlami, tak jej nenadchne ani jeho 80metrová výška. Výborné je, když dagoba natřená na bílo: to nejenže se na ní nedá koukat, jak odráží pražící slunce, ale také je barvou pocákané okolí do značné vzdálenosti.
Čestnou výjimkou budiž Sigiriya, monumentální přírodní útvar – 180 metrů vysoká skála, přičemž ruiny paláce a města jsou až nahoře. Výhled a takovéto sepětí s přírodou je moc fajn.
Dambulla a jejích pět jeskyní plných desítek soch Buddhy zní zajímavě, kompletní výmalba stropů je skvělá – než si uvědomíte, že aktuální výzdoba pochází z 18. století. To vám pak přijde velmi naivní a rozhodně už ne tak zajímavá.
Nástěnné/stropní malby v jeskynním chrámu v Dambulle.
Zvířátka na ubytování
Jakkoliv ubytování vypadá čisté a majitel vás ujišťuje, že komáři se tady vůbec nevyskytují, tak počítejte se spoustou hmyzu. Komáři jsou běžní, stejně jako švábi (často jen malí, ale občas i docela dost velcí) a mravenci. Ošklivé stonožky byly vzácnější a naštěstí v postelích nebyly žádné blechy ani štěnice. Gekoni nejsou problém, ty člověk vítá – ačkoliv při dlouhodobém pozorování jsem zjistil, že komáry nejedí, mají raději malé mušky. Měně příjemné jsou žáby, zvlášť když vám skáčou po věcech a zanechávají všude mokré ťápoty. No a vrcholem v jednom velmi „přírodním“ ubytování byla krysa na zdi v koupelně – a podle ráno nalezených ožraných banánů přes noc i v pokoji – to byl pro nás konec s tímto ubytováním.
Moskytiéra byla nutností, hmyz měl spousty možností jak se dostat dovnitř.
Potíže se stravováním
Místní mají rádi výrazné chutě, což zpravidla obnáší řádnou porci pálivých papriček vmíchaných prakticky do všeho – to pro mě byl problém, nemám to rád. Tam, kde jídlo vaří (neprodávají hotovky), se zpravidla lze domluvit, že jídlo nemusí být pálivé, nebo se vás dokonce rovnou zeptají. Ovšem pouze pokud se správně domluvíte – stalo se mi že mé požadavky pochopili úplně opačně („no chilli, no fish“ – a hádejte co jsem dostal). Problém je v tom, že taková restaurace prostě nemusí v místě vůbec být. Nechápu proč, ale veřejné stravování tu moc nefrčí, kupodivu ani v turistických oblastech. Pak jste odkázáni na místní rychlovývařovny či prodejny oblíbených „rotti“, což jsou různé věci (zelenina, maso) balené v těstě a smažené, kde si ovšem verzi bez chilli nevyberete – pálí tam všechno. Variantou je zkusit něco sladkého, což znamená vlastně jen pečivo. No a z těch asi šesti druhů co tam dělají se většina liší jen tvarem, chuťově je vše stejné – nevýrazné a nezajímavé.
Jedno z našich oblíbených jídel, ovšem takovýto luxus byl spíše výjimkou :/
Málo masa aneb kuře o mnoha kostech
Zajímavý je způsob zpracování kuřat. Zjevně s nedostatkem chladicích zařízení zpracovávají maso bezezbytkově tak, jak jim přijde pod ruku. V důsledku to znamená, že kousky kuřete v jídle jsou s kostmi. No a pokud v nudlích se zeleninou a kuřetem máte tolik kostí, že by zručný paleontolog sestavil ze zbytků minimálně tři celá kuřata, jste pro příště vegetariánem. Beztak toho masa tam bylo méně než kostí. Nebo zkusíte skopové, abyste zjistili, že ani tudy cesta nevede. A když už maso umí zpracovat, tak dostanete tři malé kousky. Prostě maso je tu drahé a šetří se jak to jde.
Že byste si tu dali pořádný steak, to opravdu nehrozí. Naštěstí tu mají ryby a krevety, s těmi problém není – tedy dokud nenavštívíte tržnici…
Prodej masa na tržnici v Kandy.
Deziluze o kvalitě potravin
Nic co bych neviděl už jinde v Asii, ale přesto: sekci masa na tržnici najdete bezpečně podle zápachu. Zde, bez jakékoliv snahy o chlazení či odhánění hmyzu, tu na pultech v třicetistupňovém teple mezi mouchami naleznete cokoliv co potřebujete: od špalků tuňáka (průměr půl metru) po kozí kopyta či hlavy. Vše je porcováno na dřevěných, krví prosáklých špalcích. Občas na pult přiletí vrána, vezme kousek masa a odletí – a nikdo nevypadá, že by mu to nějak zvlášť vadilo.
Obdobně vypadá sušení ryb na pláži. Na hrubé rohože položené na písku se položí rozpůlená vykostěná ryba, nechá se dopoledne schnout z jedné strany, odpoledne z druhé. Navečer je vyschlá a tvrdá, také plná písku a oklovaná od vran, které proces schnutí bedlivě kontrolují. Kupodivu psi si sušících se ryb nevšímají, ti jdou po vnitřnostech vysypávaných z košů rovnou na kraj moře.
Ne tak drsné, ale v mnohém obdobné je to při zpracování čaje. Základními nástroji je podlaha a koště – mezi tím místní bosky, turisté v botech… a když pak navštívíte toalety pro zaměstnance… no nic.
Sušení ryb na slunci. Hrubá rohož na písku, vrány, psi…
Hygienická úroveň – co že to?
K výše uvedenému si připočtěte nedostatek pitné vody, užitkovou vodu co ani místní raději nepijí – pokud zrovna teče. Toalety ve veřejných prostorách jsou klasicky strašné, ideálně na autobusových nádražích. Podlaha místnůstky s tureckým záchodem pokrytá zaschlým černým nánosem – to v lepším případě, smrad že se nedá dýchat. A to nebrání místnímu hlídači tam vlézt za vámi a říci si o drobák za použití „jeho“ záchodu. V lepších případech, když jsou toalety udržované, tak vám čas zde strávený alespoň ozvláštňují množství komárů, stonožek a žab. Člověk se pak ani nediví, že si lidé chodí ulevit vcelku kamkoliv.
Dalším zajímavým aspektem je u místních oblíbené žvýkání betele. To vezmete pár listů pepřovníku, přidáte plody areku, vápno a kardamon a zažvýkáte si. Rozzáří se vám oči, budete se cítit fajn – a také se začnete výrazněji potit a slintat, což znamená spousty plivání rádoby krvavých slin. No a když tohle aplikuje třeba váš spolujezdec v autobuse a k tomu i řidič, máte o zábavu postaráno :)
Nedostatek hygieny, spolu s podvýživou, nemocemi či častými úrazy a následně nedostatkem kvalitní zdravotní péče asi mají za následek i některé dlouhodobé zdravotní problémy obyvatel. Vpravdě, někteří místní žebráci vypadali dosti otřesně, fyzické deformace a postižení jsou daleko za tím, co občas vídáme u nás.
„Pojď dál, vyber si rybu!“
Jakkoliv výše uvedený výčet negativních zkušeností může znít hrozně, celkově to není tak špatné. Srí Lanka je krásná země a stojí za to ji poznat. Mnohé z uvedeného platí na celou jihovýchodní Asii – a byla by obrovská škoda ji kvůli pár nepříjemnostem zavrhnout. Naopak, je fajn vzít to jako součást poznání místní kultury. Jen je vhodné nezapomenout potřebná očkování, mít oči otevřené, dávat na sebe trochu pozor a nenechat se rozhodit.
Moje druhá cesta na Šrí Lanku, po pěti letech od první návštěvy, přinesla zcela jiný úhel pohledu, zase trochu jiné dojmy a zážitky.