zpět na úvod

Maroko – na skok na severu

Když se řekne Maroko, představím si nekonečné pouště rudého písku a světlé velbloudy, kteří v jedné řadě kráčí vstříc zapadajícímu slunci… a také vysoké hory protkané úzkými údolími s divokými bystřinami. Není tedy divu, že tuto severoafrickou zemi mám v oblasti zájmu již dlouho a když se objevily levné letenky v praktickém termínu jarních prázdnin, bylo na čase s Bárou vyrazit. Žel týdenní dovolená nenabízí možnosti řádně exotických výletů mimo civilizaci, ale na první ochutnání islámské kultury bývalé francouzské kolonie (slibující pro mě dokonalou jazykovou bariéru) by to mělo být akorát.

Brzké ranní vstávání se ukázalo být zbytečné, když let společnosti Ryanair nabral hned na první cestě pět a půl hodiny zpoždění. Tím nám vypadla naplánovaná zastávka v anglické Cambridge, zato jsme mohli multikulturní zážitky posilovat v ruzyňském MacDonaldu – jediné provozovně kde nám na jídlo vystačil 135korunový voucher na oběd, co jsme dostali. Zážitek to byl, mekáč navštěvuji zpravidla jen z donucení, v poslední době zhruba v tříletém intervalu a opět jsem si potvrdil proč.

V Rabatu jsme přistávali za tmy. Bankomaty na letišti už asi spaly, ani jeden mi nechtěl vydat hotovost. Nezbylo než využít služby směnárny, kde přijali i pouhých 20 € a rázem jsme měli na autobus, který nás zavezl do centra města. Předem zamluvené ubytování máme pár kilometrů směrem k Atlantiku, takže vyrážíme hezky pěšky mezi palmami, moderními betonovými stavbami a množstvím aut k medině, staré čtvrti. Neomylně ji poznáváme podle masivní obvodové zdi, vstupní brány obležené pouličními prodavači ovoce a plastových cetek, vůně pálícího se masa a také podle toho, že udržované asfaltové cesty přechází v rozbitou dlažbu a udusanou hlínu.

Přemýšlíme, nakolik pokoušet štěstí a jestli hned ochutnat něco z místních pochutin, ale dáme přednost hledání ubytování. V medině, kde je jen pár širokých ulic a většina ostatních připomíná minotaurovo bludiště, se nechytá ani GPSka a popisky ulic převážně v arabštině situaci také nezjednodušují. Po nějakém bloudění slepými a zamotanými uličkami nás osloví místní paní, jestli hledáme ubytování. Prozradíme že ano a ona otevře jedny z mnoha neoznačených dveří nedaleko nás – a k našemu úžasu zjišťujeme, že šlo o naší paní domácí z Naima’s House. Jde o pravé ubytování v soukromí, byl nám přidělen nejlepší pokoj v riadu (tradičním domě) s veškerým možným luxusem (tj. plynová karma na propanbutanovou bombu, malá koupelna za posuvnými dveřmi s jediným oknem pokoje a teplé deky). Sláva, jsme tu!

Rabat

Půlmilionové město na břehu Atlantického oceánu vyrostlo z obávané pirátské vesnice v jedno ze čtyř královských měst (spolu s Fesem, Marrákéší a Meknésem) a dnes je hlavním městem země. V praxi to pro nás znamená to, že je tu mezinárodní letiště, jezdí tu vlaky a leží zde královský palác, kde vám u brány seberou pas než vás nechají projít se dovnitř. Z nějakého důvodu nám prošlo zanechat ve strážní budce skupině veselých vojáků jen kopii pasu. I pro tu jsme se brzy vrátili, neb v palácovém komplexu pro nás byly nejzajímavější stromy obsypané krásnými pomeranči (v březnu!).

Daleko zajímavější byl výlet na okraj města, kde se za masivní obrannou zdí nachází muslimská nekropole Chellah, postavená na základech fénické a později římské kolonie. Dominantou mezi ruinami římských staveb je minaret z 13. století, který dnes slouží jako luxusní domov s výhledem pro početnou kolonii čápů. Ze školních let mám v hlavě uloženou informaci, že čápi v Africe přezimovávají a létají hnízdit do Evropy, ale zjevně tomu tak není vždy, jelikož jsme byli svědky námluv (hlasité klapání zobáky) a viděli i nějaká vejce (rozbitá a z loňska, nejspíš). Při obdivování římských sloupů s nápisy jsme měli příležitost ochutnat první místní pomeranč ze stromu – a hned jsme porozuměli tomu, proč jich takové množství zůstává na stromech neočesaných: přes úžasný vzhled byl nesmírně kyselý.

Příjemně se také procházelo v kasbahu, opevněné části města (proč mám pocit, že místní jsou velkými milovníky zdí a opevnění?), kde domy jsou bílo modré (až trochu připomínaly indický modrý Jodhpur, jen asi tisíckrát čistší a voňavější) a z opevnění je krásný výhled na řeku Bou Regreg vlévající se do oceánu.

Oceán sám pak příjemně hlučí a bouří a je krásné sednout si na vlnolam a kochat se výhledem na město při západu slunce. Dost jsem při tom obdivoval místní dobrodruhy, kteří (v neoprénu sic) surfovali na vlnách ledového atlantiku – zkoušel jsem do něj po kolena vlézt a mé pocity přivolaly vzpomínky na předloňské dubnové Holandsko a Severní moře, prostě děsná zima.

Rozhodně za zmínku stojí i první setkání s místní kuchyní. Kuře na poctivé vrstvě cibule se skořicí a rozinkami nemělo chybu, marocký chléb jako příloha snese srovnání s francouzským pečivem – naprostá lahoda. Tady se bude dobře jíst! :)

Fes

Cesta do Fesu byla pohodlná, vlaky tu cestují svižně a jsou překvapivě čisté. To už více času než cesta vlakem zabrala již známá hra „najdi si svůj hotel v medině“. Medina Fesu je totiž na rozdíl od rabatské daleko živelnější a chaotičtější, tam kde prve byly pravoúhlé ulice zde není rovný ani kousek, navíc terén je výškově dosti členitý – už chápu tip z průvodce: „pokud se ztratíte, běžte stále s kopce, dříve či později dojdete k jižní bráně a už víte kde jste“. Orientaci také komplikují četné slepé uličky, stále se opakující ty samé stánky s cetkami pro turisty a občas tzv. „medina taxi“ – oslíci naložení hromadou kůží (či pytli cementu), kteří svižným krokem přenáší náklad tam, kam by se žádný mechanizovaný prostředek nedostal.

Náš, tentokrát veliký a vcelku luxusní riad jsme nakonec našli na konci docela nepravděpodobné uličky. Pokoj byl parádní, dvoupodlažní. Pohodu ložnice v druhém patře trochu narušovala nepřítomnost jakéhokoliv okna, takže o výměnu vzduchu se musela postarat klimatizace. Na druhou stranu ještě že tak, protože zima tu byla nesmírná, klimatizace nám na noc trochu zatopila. Ráno jsme zjistili, že ze střechy jsou docela fajn výhledy na město.

Chvíli nám trvalo, než jsme přišli na to jak hledat místní památky. Na první pohled to totiž vypadá, že tu žádné nejsou – pokud pomineme UNESCO chráněnou medinu jako takovou. Úzké uličky nedávají možnost rozhlédnout se, náměstíček je pomálu a obvodová zeď mešity či medrasy (univerzity) je stejná jako jakákoliv jiná. Později jsme již systém jak najít co chceme odhalili, ale vzhledem k tomu že v Maroku nevěřícího do mešity nepustí a medrasy jsou jedna jako druhá, tak to vlastně bylo skoro jedno. Nejstarší univerzitu světa, Al Quaraouiyine, otevřenou od roku 859, přestavěli na mešitu, takže zase pro nás to znamenalo zase jen pohled skrze dveře. Takže nakonec nejzajímavější byly vstupní brány ve vnějších hradbách, kolem kterých se nachází nádvoří dříve sloužící asi jako trh. Koneckonců trh je to dodnes, oblíbená je možnost pronajmout si elektrické autíčko na svezení vašeho potomka, my ovšem dávali přednost čerstvým tvarohům sic pochybné hygienické úrovně, zato skvělé chuti.

Povinnou zastávkou ve Fesu jsou tradiční koželužny. Ty se dají najít docela snadno: stačí sledovat odkud oslíci s nákladem kůží vybíhají a když se člověk dostane plus mínus do cílové oblasti, už se sami hlásí místňáci, že je turistovi ukáží. Zdarma, jak jinak… jenže výhled na koželužny schované hluboko ve vnitrobloku je pouze z teras okolních domů, již dávno přestavěných na prodejny předražených suvenýrů (alespoň že ve formě koženého zboží). Máta poskytnutá za účelem osvěžení vzduchu ve smradu rozkládajících se ptačích exkrementů (základní surovina pro vydělávání kůží) se ukázala být praktická, ovšem ani ne tak kvůli zápachu (nebylo to tak hrozné), jako spíš že člověk měl plné ruce a nemusel si brát do rukou všechno předváděné zboží. Ještě méně příjemné to bylo v menší koželužně na kraji města, kde se nám dostalo hezké prohlídky (v arabštině) ale jakýsi samozvaný sekuriťák si pak vcelku nevybíravě řekl o peníze. Ale co, zas tak draho tady není ani pro středoevropana :)

Ale zas by bylo chybou úplně se uzavřít před nabídkami zboží: prodávají se zde opravdu hezké koberce, svetry, košile a oblečení vůbec, kožené výrobky. Skvělé je i koření, voní nesmírně, občas až nepříjemně: stalo se nám, že někde drtili na prach zázvor takovým způsobem, že jsme začali kýchat a slzet a vydrželo to, dokud jsme nezmizeli o ulici dál. Nejlepším suvenýrem je stejně ale jídlo. Propadli jsme kouzlu tajine. V hliněné nádobě se specifickou kuželovitou pokličkou pomalu vařené (dušené) maso se zeleninou (nejlepší je hovězí na cibuli se skořicí a rozinkami, k tomu zpravidla další zelenina: cuketa, rajče, paprika, olivy, brambor) za 45 MAD (cca 120 Kč) i se skvělým místním chlebem, na terase s výhledem, co více si přát! Snad jen aby ráno nebyla taková zima :)

Moulay Idriss a Volubilis

Kousek zpátky na východ od Fesu leží město Meknés, jedno ze starých královských měst co prý samo o sobě stojí za návštěvu. My jej jen proběhli a sedli do grand taxi, devítimístné skorododávky a nechali se odvést do posvátného města Moulay Idriss.

Ve středu malého městečka, jehož úzké ulice připomínají jednu rozlehlou medinu a rozkládajícího se na dvou kopečcích, leží mauzoleum Mouláje Idrisse I., který sem v osmém století přinesl islám. Bezvěrci mohou – jako obvykle – jen nahlédnout branou na první nádvoří, ale i to je obrovský pokrok. Někdy do 50. let 20. století byl cizincům přístup do města zapovězen úplně. Svátost místa podtrhuje to, že šest návštěv města v době slavností se vyrovná jedné pouti do Mekky. No, z mého pohledu těžko posoudit.

Turistům ovšem rozhodně nejsou zapovězeny krásné ruiny římského města Volubilis, založeného ve 3. století př.n.l. Procházka polní cestou skrze olivové háje by nebyla nikterak dlouhá, má nějaké tři kilometry, kdyby cestou nebyli k vidění osli v množstvím větším než malém, které Bára cítila za povinnost hladit a krmit. Opakovaně. :)

Ruiny jsou vcelku rozlehlé, ale stojících památek není až tak moc. Pár impozantních bran a jeden palác, to to zhruba shrnuje. Překvapivé ovšem byly mozaiky, které se nacházely mezi rozpadajícími se zdmi domů významných obchodníků. Nečekal bych, jak hezky zachované po těch více jak dvou tisících letech budou, a to včetně barevnosti. Za mě tedy, co se mozaik týče, kam se hrabou Pompeje.

Večer ve městě objevujeme další úroveň adaptace na místní podmínky: nedostatek možností kde se dobře najíst nás vede k pouličnímu stánku, kde si dáváme skvělou místní cizrnovou polévku – žel v nádobí co ten den použila půlka místních obyvatel a že by to nějak po použití myli, jsem si nevšiml (zbytky přilepené zeleniny zespod na talíři o lecčem vypovídají). Ale co, přežili jsme :)

Vzhůru na východ – Taza a Oujda

Čím více na východ se posouváme, tím více poznáváme jak nehostinné může být vnitrozemí. Travnaté plochy ustupují kamenitým stepím, řeky a jezera nahradila vyschlá koryta. Města v barvě pouště skrývá poletující prach. Ušmudlané děti vybíhají dírou v plotě a mávají na vlak. Nedostavěné domy, prázdné ulice. Docela depresivní pohled.

Zastavujeme v Taze, městě na půl cesty mezi Fesem a alžírskou hranicí. Ne že by tu mělo být něco zajímavého, spíše se nám nechce jet vlakem celý den. Takto máme možnost prohlédnout si zase trochu jinou medinu a prohlédnout si z kopce, jak žije v noci moderní část města. Potěšila malá sova, nějaký sýček asi, co spolu s námi koukal na spoře osvětlené ulice a dělal to své „húúúú – húúúú“, než tiše sklouzl z větve a zmizel v temnotě.

Další část vlakového posunu na východ už byla velmi náročná, vedro ve vlaku naprosto neuvěřitelné. Tady už vlaky nejezdí nijak rychle, spíše se plouží po nepříliš frekventované trati a ani čistota už není taková, jakou jsem chválil na západním pobřeží.

Docela rádi vystupujeme na konečné v Oujdě, městečku na hranici s Alžírem. Kdysi asi působivé město, ale od doby kdy vztahy se sousedy nejsou nijak zářné a hranice je uzavřena, jen chátrá. Na obrovském kruhovém náměstí o průměru 200 metrů posedává pár rodin, dávají si popcorn od pouličního prodejce (a my také, nevem to za 1 Dirham). Našli jsme pouť, tam to žilo o trochu více (a asi jsme docela pobavili místní, když jsme si koupili žeton na autodrom a užívali si klasického bouracího mumraje o nezvyklé délce). Poslední navštívená medina byla trochu strašidelná, připomínala spíše slum a pochybných existencí tam bylo více než dost.

Úplně klidně bych si tuto východní část Maroka odpustil, ale zas, bylo zajímavé to vidět. Alespoň nemám pocit, že Maroko jsou jen krásná města plná pohodových lidí a spousty zeleně. No a my beztak neměli na výběr, naše levné letenky nám tuto trasu naplánovaly za nás. Cesta do Prahy přes Brusel se tentokrát obešla bez nečekaných překvapení, jen už první kontakt s taxikáři v Charleroi nás přiměl vzpomínat, jak bylo v Maroku hezky, klidně a bezpečno…

Maroko v kostce:

Plusy:

  • Lidé jsou velmi vstřícní, mají snahu se domluvit. Občas oni hovoří francouzsky, já anglicky, ale v důsledku se domluvíme. Ale vcelku dost lidí tak nějak angličtinu zvládá, naštěstí zejména ve službách to není problém.
  • Jídlo. Většina jídel je kořeněná, ale ne nepříjemně. Možná trochu nezvykle, třeba na sladko. Skvělý je tradiční tajine, parádní čerstvý chléb v mnoha podobách, potěšilo sladké pečivo. Místní mátový čaj, který jinak nemusím, je nezapomenutelný.
  • Doprava. Vlaky jsou čisté, značení srozumitelné… jsou trochu drahé, ale spolehlivé. Překvapivě levné jsou taxíky.
  • Naháněči – potěšili, že se sice ozvou, ale po prvním odmítnutí dají pokoj.

Mínusy:

  • Najde se spousta ochotných lidí, co poradí, ukáží cestu, dovedou někam… a pak natáhnou ruku a chtějí peníze. Nedají se odbýt a zvláště děti pak dokáží být dost hlučné, když jim odmítnete cokoliv dát – přes to, že od začátku jste jasně řekli, že o jejich služby nestojíte.
  • Špína. Je všudypřítomná, na hotelu i ulicích. Jako nejsou odpadky na ulicích (tak moc), to ne (ty háží rovnou do řeky), jen špína. Blíží se to spíše Asii než Evropě, nikdo si nemyje ruce, nemají chlaďáky na maso apod.
  • Zvláštní počasí: přes den je to na krátký rukáv, večer je to na mikinu a šátek a spíme pod tlustými dekami (a topení zpravidla nemají).

Maroko jsme si každopádně velmi užili a těšíme se až se tam zase vrátíme. Tentokráte určitě na delší dobu a vzhledem k tomu že „kulturu“ jsme zvládli tentokrát, tak to vezmeme hodně do hor a do pouští. Snad již brzy!