Výlet k pobřeží Baltu vprostřed zimy přinese trochu jiné dojmy, než jaké popisují klasické učebnice němčiny – a není to na škodu!
Riga se rozkládá kousek od ústí řeky Daugavy, mocného toku který brázdí obrovské trajekty s cíli v Německu, Norsku a kdo ví kde ještě. Je zde i nákladní přístav, odkud lodě odváží největší surovinový poklad země – dřevo. No a kousek za ním, stále ještě v dosahu MHD, se nalézají pláže Rižského zálivu, kam si místní v létě jezdí odpočinout. Projdete mezi paneláky a kolem popelnic, pak malým březovým hájkem a mokřadem zarostlým třímetrovou trávou – a hle, vykoukne na vás široká písečná pláž.
Nebo, pokud toužíte po troše luxusu hotelových resortů, vyrazíte vlakem do nedaleké oblasti Jürmala, kde je dobře třicet kilometrů pláže připraveno na návaly turistů.
Opuštěné lavičky v bílém prázdnu působily silně surrealisticky.
Jürmala je, v podobě popisované průvodci, místo plné davů opalováníchtivých návštěvníků, kteří se rozptýlí na pláži jejíž délku nelze odhadnout, táhne se od horizontu k horizontu. Málo obrázků už představí zimní variantu, kdy občasný návštěvník relaxuje klidnou procházkou podél tichého moře.
Zvláštní byl pohled na pětihvězdičkový hotel, ve své betonové majestátnosti imitující tělo lodi přehlížející prominentní část pláže, s restaurací z níž se linula hudba – a kolem tak desítka návštěvníků. Nedaleký lázeňský komplex vypadal zavřený úplně, stejně jako většina ostatních, starých i nových, někdy i nedostavěných turistických lákadel. Obávám se, že v této ekonomice, s přijetím Eura a přebytkem zájezdů do středomoří, se to hned tak nezmění.
Obřích hotelových komplexů tu leží více, otevřený žádný další nebyl. Některé již chátraly, jiné naopak vypadaly nedostavěně.
Takto si nějak představuji idylku na Baltu: žigulíkem vyrazit do dřevěné chaty na pobřeží…
Zajímavé byly domy, nacházející se v pruhu lemujícím pláž. Prominentní paláce s rozlehlými zahradami, sloupořadími a dalšími znaky přebytečných finančních prostředků okupovaly vrcholek hráze nad pláží. Směrem do vnitrozemí se pak mísily moderně pojaté domy (sklo, ocel) s domky vzniklými snad ve snu šíleného architekta, až konečně se začaly objevovat místní klasické dřevěné chaloupky. Příjemná pastelová paleta, nedráždivý vzhled a přírodní materiály – ve spojitosti s žigulíkem na dvorku pravá baltská idylka :)
Zdánlivě nekonečná pláž láká k bezcílnému bloumání. Dokonce je tu upravený pruh zpevněného sněhu pro těch pár hotelových hostů, kteří si potřebují po obědě protáhnout nohy. Tiché moře schované za hradbou ker působí velmi uklidňujícím dojmem. Pohoda. Idylka.
Ledová bariéra lemuje moře.
Rižský záliv hned u ústí Daugavy nabídne jiné zážitky. Zvláště, pokud tam vyrazíte odhadem podle mapy :) Moje vize, že podél řeky dojdeme k ústí, vzala za své již několik kilometrů od pobřeží, jelikož zde začínal mezinárodní přístav a s ním střežená oblast. Alespoň jsme se prošli kolem opuštěné průmyslové zóny, rozpadajících se železobetonových zdí a strážních stanovišť. Rozbitá cesta lemovaná sklady dřeva občas posloužila jako slalomová stopa těm pár řidičům, co zde měli nějaké povinnosti – a kteří na nás koukali krajně nedůvěřivě. Holt turistů tu asi moc nemají.
První pseudoturisty jsme objevili u začátku mokřadů. Je zde jakýsi park, chráněná oblast, kde lemována březovými hájky roste neuvěřitelná třímetrová tráva. Jen díky vyvýšeným hrázím mezi jednotlivými oblastmi tu člověk může chodit. Místní se prošli kilometr od auta na pláž a zpět, my neváhali a vyrazili po ledem pokryté pláži zpět směrem k ústí řeky.
Kilometr od pobřeží, na konci hráze chránící ústí Daugavy. Jen racci a my.
Místy úzká pláž byla přerušena kanály a trubkami, vedoucími z rozsáhlé průmyslové oblasti. Vše rozpadající se, bylo dobrodružné místy chodit ve výšce po zledovatělých trubkách… ale stopy lidí před námi nám dávaly naději, že projdeme. Nakonec jen protáhnout se po obrubníku mezi mořem a plotem obepínající maják a byli jsme na jakési ochranné hrázi, která šla daleko do moře (podle Google Earth má bezmála kilometr). Na každé straně řeky je jedna taková, každá zakončená malým majáčkem, chránící vstup do ústí, kam zajíždí mnohdy dost velké lodě.
Zamrzlá řeka nedaleko Jelgavy, futuristická restaurace a pár rybářů na řece.
Podobně zamrzlé zážitky nám přinesla návštěva města Jelgava, které se nachází asi čtyřicet kilometrů jihozápadně od Rigy. Mají zde obrovský zámek, ale také pěkně zamrzlou řeku. Cestou vlakem jsem si popovídal s místní ženou, která mi vysvětlila neobvyklý úkaz: na řece byly stovky (!) rybářů… Prý tam neloví pro zábavu, ale pro obživu. Nezaměstnanost je vysoká, doba tvrdá a život takto na severu drsný – devět měsíců topná sezóna a energie dnes nejsou levné.
Město odpovídalo tomu, co nám bylo řečeno: nesmírně pusto, mimo náměstí žádné otevřené obchody, žádná restaurace či hospoda (což nás trápilo), nic. Na to, že jde s 66 tisíci obyvateli o čtvrté největší město země, dost bída.
Vyrazili jsme sem mimo jiné kvůli ledovému festivalu. Na obří sochy z ledu jsem se těšil, nepředpokládal jsem sic takovou krásu, jakou mají každoročně v nedostižném Harbinu v Číně, ale i tak byl výsledek zklamáním. Odpovídal celému dojmu z města – chudé, smutné, šedivé. Přemrštěné vstupné nestálo za ty dvě hezké tající sochy, zbytek byl nevýrazný, nešťastně rozmístěný… snad leda zajít sem za tmy, ale zas na barevné osvětlení to tu nevypadalo. Znuděný hlídač by nás sem beztak nepustil, neb by byl dávno doma.
–
Je obrovský rozdíl mezi Rigou, jedinou turistickou oblastí a čímkoliv dalším, co jsme zde za tu krátkou chvíli viděli. Zamrzlý Balt je krásný, má svou atmosféru která vybízí k relaxaci a odpočinku. Nikde štěkot psích spřežení, nikde žádný běžkař – jen klidný život místních lidí, co těch pár návštěvníků z daleka nerozhodí.
Pohled směrem k ústí Daugavy, doleva vybíhá kilometrová hráz.
Opatrně v těchto místech, led není vždy tak pevný jak vypadá :)
Moře žel zamrzlé touto dobou nebylo, ale i tak pláže měly svou jedinečnou atmosféru.
Lázeňský areál, středobod zdejší turistiky.
Luxusní 5* hotel Baltic Beach Hotel. Nás přivítal tlumenou hudbou linoucí se z restaurace až k vstupní bráně.
Pusto prázdno – to je pobřeží Baltu v únoru.
Pláž je neuvěřitelně dlouhá, ale vždy víte, kde se zhruba nacházíte – díky ukazatelům na jednotlivé vlakové zastávky.
Klasické dřevěné domy, typické pro celou oblast. Snad jen přímo v Rize byly méně zdobné.
Jürmala: místo svébytných architektonických stylů.
V době, kdy jsme zde byli, led začínal tát. Osobně jsem po ledu raději nechodil… přemýšlím, jak místní poznají kdy už to není úplně bezpečné.
Impozantní palác v Jelgavě.
Impozantní palác v Jelgavě.
Cestu jsme si mohli zkrátit skrze opuštěný průmyslový komplex, ve strážních věžích strašil leda tak vítr.
Značení přírodního parku.
Mokřady: chodí se po hrázích mezi rozlehlými oblastmi zarostlými sakra vysokou travou.
Cestou k ústí jsme míjeli obrovské sklady dřeva. Přemýšlím, jak skladování přeje místní vlhké klima.
Jedna z vlakových zastávek na Jürmale, zastávka Majori. Nelze jí upřít jistou romantiku.