zpět na úvod

Pár dní v Birminghamu

Opět se mi naskytla příležitost doprovodit žáky na jejich stáž do zahraničí. Tentokrát se jelo do Birminghamu ve Velké Británii. Velmi jsem uvítal příležitost zase se (po několika desítkách let) vrátit na tyto ostrovy – přičemž naposledy jsem zde byl právě jako žák se školní výpravou. Tak se tady podělím o pár dojmů z necelých šesti dnů pobytu v říjnu 2019.

Birmingham

Jak jsem již naznačil, šlo o pracovní cestu, takže veselý nápis „Holiday, here I come“ spatřený na letišti nebyl úplně na místě. Ono to vlastně ani nebylo naše letadlo, tento záběr vznikl v rámci dvouhodinového čekání na náš spoj, kdy toužebně očekávané letadlo nebylo k vidění. Jen nějaký mírně zmatený pikolík zahlásil že „máme problém, postrádáme letadlo“ a tak jsme ponořeni do úvah jak se jim mohlo ztratit poobědvali ze zásob.

Dvouhodinové zpoždění pak vedlo k příjezdu do města již za tmy. Přineslo nám to malou únikovku naopak: majitel bytu pronajatého přes AirBnB na nás nehodlal čekat, tak nám natočil krátké video jak se máme skrze garáže dostat ke klíčům uschovaným pod dopravním kuželem a následně pronavigovat do správného bytu. Cíle jsme dosáhli a žáci si mohli vydechnout ve svém novém bydlišti na další tři týdny, zatímco já jsem vyrazil dál – ke svému ubytování, neb do zmíněného bytu bychom se všichni nevešli.

Hned ráno jsme pak společně konečně spatřili první krásy Birminghamu za světla. Cestou na hlavní vlakové nádraží procházíme kolem kanálů, které sloužily jako hlavní dopravní tepny tohoto města tisíce řemesel. Pro navigaci ve městě je potřeba přemýšlet v 3D. Kanály nelze překročit na libovolném místě, mosty jsou vysoko aby pod nimi mohly podjíždět lodě, případně je silnice podjíždí. Leckdy je tedy třeba jít o blok zpět aby bylo možné vstoupit na podjezd/nadjezd. A podobně je to s obřím nákupním centrem The Mailbox, kterým si můžeme zkrátit cestu – než jím projdeme musíme navštívit tři různá podlaží.

Nádraží pak také patří k těm větším. Sic nemá několik výškově míjících se tratí jako třeba to Kyotské, zato nabídne vzdušné interiéry a obrovské lounge, kde se vstupuje na některé z více jak desítky nástupišť. Při nákupu lístků hned odhalujeme jak vypadá správná vyspělá západní země: automaty jsou na první pohled srozumitelné a přijímají mnoho platebních metod, zato lístky na lokální vlaky jsou cenově na úrovni našich dálkových. Ale co.







Vzhůru do školy

„Naše“ škola se nachází ve stotisícovém městečku Sutton Coldfield. Leží zde jedna z částí Birmingham Metropolitan College a sídlí zde umělci a sportovci. Zajímavá kombinace, ale zjevně to funguje. Na první pohled hezky vybavená škola, rozprostřená do mnoha křídel a podlaží rozlehlé budovy, nabízí i nečekaná specifika, např. že namísto školní jídelny to mají v zásadě starbucks a fastfoodovou prodejnu. Ale škola je to hezká a místní jsou na ní hrdí.

A že mají na co. Již první setkání s výukou bylo ve znamení pozitivního překvapení. Lekce Vizuální komunikace probíhala formou teoretického úvodu, diskuze, brainstormingu a následně praxe, kdy znalost softwarového vybavení (balík Adobe CS na strojích Mac) byla podružná. Důraz na kreativitu, porozumění principům a myšlence sdělení byla jasně primární. A i z pedagogického hlediska tma bylo několik zajímavých momentů, které zkusím přenést do své praxe.

V zásadě mě škola bavila a to natolik, že jsem v ní strávil více času než jsem původně plánoval – v zásadě jsem si udělal jen jeden celodenní výlet. Na druhou stranu fakt, že škola byla kus za městem přinášel spoustu výhod. Maloměsto má svou atmosféru, malé tradiční cihlové domky a spoustu zeleně kolem. A hned pár ulic od školy začíná krásný park…




Sutton Park


Sutton Park je národní přírodní rezervace o rozloze téměř tisíce hektarů. Jde o oblíbené místo na procházky, běhání, projížďky na kole i odpočinek pro lidi ze široka daleka – jak naznačují velká parkoviště vedle všech vstupních bran. I já jsem hned jak to bylo možné zamířil na procházku do hloubi tohoto lesoparku, kde snad i samotný J. R. R. Tolkien (prý) sbíral inspiraci pro svůj Temný hvozd. Rozlehlé travnaté plochy křižují cesty lemované vzrostlými stromy – a že se bavíme o vzrostlých stromech v anglickém slova smyslu, což znamená celoroční mírné klima a přebytky srážek. Někde jsou stromy nahusto, tvoří temný příkrov a staré stromy pomalu umírají… a tvoří opravdu věrohodnou předlohu k Tolkienovým pohádkovým postavám.

No a legendární anglické duby a obří jedlé kaštany, to jsou stromy které daly život velkým britským šedivým veverkám… ale kdepak. Stromy krásné jsou, ale s veverkami je to jinak a není to veselá pohádka. Hojné šedé veverky jsou zavlečený druh, který namísto aby plnil okrasnou roli jak bylo zamýšleno, tak nepřímo decimuje původní populaci nám dobře známé veverky zrzavé. [viz]

Je ještě jedno zajímavé zvíře, které lze v parku potkat. Je třeba odvážit se dál od města, až do severní části parku, skrze dvojité ohradníky. Tam mezi vřesovými ostrůvky je tráva úplně kraťonká. Okousaná až k zemi. A po chvíli hledání se dá najít exmoorský (keltský) pony. Na ostrovech původní, divoce žijící poníci jsou nebojácní, mají se tu dobře a na člověka si přivykli. Ne tedy natolik, aby se dali pohladit či krmit. Každopádně radost je vidět, v podzimním lese jim to sluší.




Aston Hall

Aston Hall je šlechtické sídlo z počátku 17. století, oceňovaná památka jakobínské architektury. Památka která měla to štěstí, že se přes nepřízeň doby (Anglická občanská válka) zachovala ve skvělém stavu a přes několik majitelů doputovala do vlastnictví města Birmingham.

Chvíli jsem marně hledal pokladnu, než mě místní zahradnice odkázala do kavárny vedle. A opravdu, mezi koláčky a hrnky na kávu byly letáky k Aston Hall. Baristka si mě zapsala do sešítku a za nějakých dvacet minut jsem poslu s několika málo dalšími zájemci procházel tento úžasný objekt. Bohaté vybavení, dřevěné obložení stěn, štuková výzdoba… v krásném stavu. Až se divím že tam vůbec lidi pouští, natož bez přezutí :)





Třicetitisícové předměstí Aston se nachází jen pár zastávek severně od Birminghamu. Aston sám o sobě je známý spíše díky fotbalovému klubu Aston Villa, který zde sídlí. Ale pokud vás kopaná nechává chladnými jako mě, oceníte spíše klidný kostel Svatého Petra a Pavla.


Samozřejmě ne všude je krásná vilková zástavba, a tak když jsem odbočil kousek mimo hlavní cesty narazil jsem na zajímavé řadové domky. Začal se objevovat i nepořádek na chodnících, hromady starého nábytku a spolu s proměnou barvy pleti obyvatel se měnila i nálada místa a začal jsem mít pocit, že tu nejsem úplně vítán. Tak jsem raději se vrátil do míst, kde turista nikomu nevadí.

Lichfield

Město Lichfield leží na konci severní trasy příměstské vlakové linky a náleží do kraje Staffordshire, na rozdíl od Birminghamu a jeho okolí, které náleží do West Midlands.

Městečko je známě svou katedrálou, ale rozhodně stojí za to projít si malé uličky města. Skrývají totiž překvapivé poklady: malá rodinná vetešnictví, bylinkové zahrádky, staré pokroucené domy… k tomu malou nákupní zónu s krásnými pekárnami.

Končí výuka v klášterní škole, z budovy se vyhrne skupina žáků ve školních uniformách. Kolem jde postarší pán v kněžském hábitu, s upřímným úsměvem pozdraví. Nakouknu do soukromě vypadajících zahrad a do kostelu uvnitř – překvapí mě jeptiška v rudém rouchu, řekne mi že už skončila se mší a že samozřejmě můžu dál a vtiskne mi do ruky informační leták.

Klid a pohoda jsou zde takřka hmatatelné.





Lichfieldská katedrála

Dominantou města je jednoznačně katedrála z 12. století. Rozhodně se vyplatí počkat si na komentovanou prohlídku. Zevnitř je totiž ještě impozantnější než zvenčí, a to je co říci. Velkolepý prostor přiznávající několik období výstavby, bohatá sochařská výzdoba (na 700 plastik po vnitřním obvodu), pár velmi zajímavých artefaktů. Spolu se skupinou noblesních starších paní, které se na otázku pana průvodce „kdopak přijel z největší dálky?“ předháněly názvy místních městeček až pak jen suše okomentovaly „vyhráls“ mé přiznání že jsem dorazil z Prahy, jsme vyslechli devadesátiminutovou přednášku/prohlídku. Výklad byl nesmírně poutavý, jen má neznalost historického kontextu a okolních obcí mě omezovala v plném pochopení významu řečeného. Ale i tak jsem si odnesl zajímavý exkurz do dějin země a nešťastné historie katedrály, která jako jedna z mála byla obehnána opevněním… ke svému dobru (zprvu) a zlu (a téměř zkáze později).




Prohlídku jsem potřeboval nechat v hlavě doznít a tak jsem využil kavárnu hned naproti. S výhledem na 120 metrů dlouhou a 77 metrů vysokou gotickou nádheru mi o to více chutnal oběd, hezky po anglicku sendvič se salátem a k tomu výborná polévka. Co více si přát… tento výlet už v tento moment stál za to.

Když jsme u toho jídla: opět mi nezbývá než závidět místním pečivo, které se dá zakoupit. I v samoobsluze (Tesco, nebo lépe Sainsbury’s Local) mají velmi dobré sladké pečivo, ale když se podívám do pekárny, tak to je teprv ta pravá radost. A obecně s jídlem je to tu bezproblémové, na každém roku se dá koupit výborný burger z britského hovězího, mají výborné sýry (z britského mléka, jak jinak). Jen tradiční Fish&Chips pro mě byly letos zklamáním, ale asi to bylo tím že nebyly typicky britské (minimálně obsluha rozhodně moc britsky nevypadala).

A téma blížícího se brexitu se projevovalo i v pohostinství:

Zpět do Birminghamu: Selfridge

Selfridge je síť prodejen, která přinesla počátkem 20. století kouzlo amerického konzumu do Velké Británie. Dnes síť prodejen snažících se ohromit nejen kvalitou zboží, ale i samotným vzhledem prodejen, které sídlí na výjimečných adresách. No a v Birminghamu je to součást Bullring Shopping Centre, budovu kterou v roce 2003 dokončili dle návrhu Jana Kaplického.


Jako se vším, je lepší udělat si na věc vlastní názor na základě osobní zkušenosti a pozorování. Za mě jsou pocity spíše negativní. Organický tvar budovy chápu, navazuje na okolní stavby kde moderní zástavba nádraží a zbytek nákupního centra nejsou hranaté. S materiálovým zpracováním je to již slabší, viděl jsem chybějící disky na vrchu stavby… a samotné provedení mi přijde hezčí na dekoru v pražských stanicích metra, kde mi prohýbané dlaždice navíc mají i svou funkci (ale samozřejmě těžko porovnávat exteriér a interiér, že). Ale největší problém mám s pochopením celého konceptu, jako že proč to takhle vlastně chtěli? Okolní historická zástavba, leckdy i v těsném okolí, mi přijde atraktivnější. A související prostředí, počínaje mnohopodlažními garážemi spojenými tunelem a chodníky lemující frekventovanou komunikaci kolem, je opravdu nehezké.

A že by to vevnitř byl nějaký zázrak, to také není. Taková kombinace Pařížské a Primarku (luxusní i masově spotřební zboží, půlka made in china), říznuté Arkádami Pankrác (otevřený prostor ve středu od přízemí po světlíky) přeplněné vánoční výzdobou už začátkem října. Každopádně nic pro mě. Jestli to vidíte podobně a mohu něco doporučit, zkuste raději v Drážďanech nechat spotřební část výletníků zaběhnout do nákupních center a sami se podívejte po lokálních buticích, jako je třeba Engbers.

Jewelry Museum, Jewelry Quater

Všelikým průmyslem se Birmingham vyšvihl mezi nejvýznamnější města Velké Británie. Je zde spousta čtvrtí odkazující na jednotlivá průmyslová odvětví, jako je např. gunnery quater či právě jewelry quater. Krásné domy z červených cihel zde tvoří nejen obytnou zástavbu, ale právě i spousty starých továren a továrniček.

Muzeum pak představuje jednu takovou rodinnou dílnu, která patřila ani ne tak úplně jedné rodině, jako spíše pár konkrétním lidem, jež provázela od mládí po stáří – kdy, když nebylo komu ji předat, tak skončila v majetku města jako muzeum. Díky jedinému provozovateli za poslední století a jeho/jejich konzervatismu zůstalo vybavení takové, jaké bylo v době začátku výroby. A tak je tato šperkařská dílna vybavena stařičkými ošoupanými stoly, historickými stroji, předválečnou kartotékou… má to svoji atmosféru. Když jsem po prohlídce vyšel ven, cítil jsem spíše zklamání – není tam toho až tak moc k vidění, ale takhle ze zpětného pohledu jsem rád, že jsem tuto krásnou dílnu viděl.

Celkové dojmy z Birminghamu?

Je to krásné město! Rozmanité, sousta věcí k vidění. Neskrývá, naopak vystavuje na odiv svou průmyslovou historii. Přitom ukazuje i svou kulturní tvář, nádherné civilní i náboženské stavby. Nebojí se moderny, je zde mnoho moderních staveb. Nakonec ale stejně zůstane stěžejní dojem z jednoho: kanály. Město má dvakrát tolik kanálů co Benátky a Amsterodam dohromady (byť to nelze srovnávat, tyto jsou mělké a sladkovodní).

Překvapila mě vstřícnost Britů. Jsou (zpravidla) velmi slušní a milí, nápomocní a usměvaví. Ne tak často se mi na cestách stane, že bych si dovolil přidat se k diskuzi místních a byl vcelku vřele přijat, jako v zahradách Aston Hall kdy mě starý pán doprovodil kus cesty zahradou a probrali jsme od původního tématu ještě řadu dalších. Stejně tak mě potěšili pedagogové, s nimiž jsme měl tu čest se seznámit. (se žáky to už je horší, ale o tom by více řekli naši stážisti, ti měli více času se s nimi poznat)

A co je na Birminghamu úplně skvělé, že je to relativně kompaktní město, centrum se dá snadno projít pěšky, stejně jako dojít na periferii. A přitom velmi nedaleko, pár zastávek vlakem, jsou další krásná města která stojí za poznání.

No a místní čokoláda, Cardbury, také není špatná ;-)