Jakkoliv je pekingská olympijská vesnice klasicky symbolem čínského megalomanství, tak stojí za shlédnutí – jak by mohli potvrdit místní, kteří se zde každovečerně prochází, baví, žijí…
Cesta do olympijské vesnice chvíli zabere, i když tam přímo vede linka metra. Ovšem i tak asi těžko pojedete sami – v mém případě navzdory ne úplně příznivému počasí cestovaly tisíce lidí strávit večer na obří ploše mezi stadiony, která je od roku 2008 symbolem moderny a svými futuristickými konstrukcemi tvoří protiváhu historickému centru města.
Že jde o účelově postavenou metrolinku, lze poznat podle dlouhé cesty od severního půlkruhu, ale především podle velmi odlišné konstrukce zastávek. Bohatě dimenzovaná utopená plocha vede návštěvníka kolem rozlišných designových prvků všude kolem: různě perforované zdi, stříšky, lavičky, prazvláštní artefakty připomínající něco mezi lampami a totemy… Žel, vše je již mrtvé, nefunkční, zakonzervované. Příkladem je fascinující konstrukce kolem jezdících schodů – které již dávno nejezdí, přístup k nim je zakázán a stojí u nich hlídač.
Obří schodiště vede na úroveň povrchu, kde se hned člověk zorientuje – před sebou vidí věž s olympijskými kruhy a v dáli za ní jednotlivé stadiony. Nesmírně široká plocha (vyložená kamennými dlaždicemi) je protkaná futuristickými osvětlovacími tělesy, stánky s občerstvením, informačními (a reklamními) obrazovkami a stany s výstavami fotografií. Místní zde jsou s rodinami na výletě, teenageři ve skupinkách se baví všelijak, páry mladých na rande… a do toho prodejci draků, svítících létajících divnověcí, fotografové nabízející fotografii u některého ze stadionů… no je tu dost živo. Získat nerušený výhled na stadiony není snadné. Plocha je parádně udržovaná, olympijské symboly přemalovávané. Všude je dost zeleně – trávníků, které se marně snaží vyvážit množství zpevněné plochy.
The Bird’s Nest, Ptačí hnízdo, pekingský národní stadion je monumentální stavba. Nepodařilo se mi najít vhodný odstup, abych si vychutnal její linie ve světle zapadajícího slunce, každopádně otevřená konstrukce vybízela k prohlídce zblízka. Otevřené podhledy, složitost a nepravidelnost konstrukce, kryté tubusy ochozů a volně prostorem plynoucí schodiště, vše bylo nesmírně fascinující. Zvláště, když se s úbytkem denního světla budova vybarvila červeně a žlutě… Zezadu stadion odděluje od další zástavby široký vodní kanál, který nabízí další úžasné pohledy na hru světel zrcadlící se na vodní hladině… A ani nevypadá na to, že by pobral nějakých 80.000+ diváků. Ale tady v Číně všechno zkresluje, tady je všechno obrovské…
The Water Cube, Vodní kostka, národní centrum vodních sportů, to je hlavní atrakce. Jedinečný design, konstrukce jež je popsaná v mnohých zajímavých dokumentech, vypadá na první pohled opět vcelku nenápadně (tedy v rámci možností). Strohá kostka, sic velkolepých rozměrů, je tvořená množstvím nepravidelných a neopakujících se tvarů. Plastičnost stěn je zřejmá, stejně jako jejich částečná průhlednost – skrze jednotlivé buňky prosvítá konstrukce budovy. Ale opravdová magie opět přijde až se setměním. To se budova celá rozsvítí, nejprve modrou barvou, jak bychom od slušného plaveckého stadionu čekali. Ale po chvíli se barva plynule změní ve zcela jinou, a další, další… pak po stěně proběhne duha v mnoha odstínech a po chvilce člověk zjistí, že každá z buněk může mít zcela vlastní barvu. To se na stěně začnou objevovat nápisy, motta olympijských her…
Ani lehký deštík mě nevyhnal, až pokročilá hodina předznamenávající blížící se ukončení dopravy podzemky. No a v metru si člověk rázem uvědomí, kolik lidí se venku na ploše rozprostřelo, to když se člověk půl hodiny dere k automatu na lístek (ano, v Číně se fronty nestojí, to tady neznají). Neměl jsem ideální počasí, nevěděl jsem jestli výlet bude stát za to (nikdo z hostelu mi nedokázal říci, jestli stavby budou nasvíceny, jak to tu vlastně večer vypadá), ale rozhodně to stálo za to. Jde rozhodně o jedno z míst, kde stojí strávit večer.
