MATOUŠ MIHALIČEK – fotoBLOG

EXPO @ Shanghai

Svě­tová výstava EXPO, respek­tive foto­gra­fie z ní, pro mě byly jed­ním z hlav­ních motivů proč letos vyra­zit do Číny. Plán byl vidět obří čínská města a skouk­nout pár svě­to­vých uni­kátů: Vel­kou čínskou zeď, Zaká­zané město, pekingskou olym­pij­skou ves­nici, šanghaj­ský "Manhat­tan" Pudong no a právě EXPO. Nic jsem nedbal na varo­vání, že Čína je touto dobou pře­pl­něná, drahá a počasí nehezké. Prostě čínské EXPO, to se vidí jed­nou za život. Tak jsem vyra­zil :)

Foto­gra­fie z oblí­be­ného The Big Picture mě napl­nily oče­ká­vá­ním fan­tas­tic­kých budov, které nemají obdoby — ani jed­not­livě, natož v takové kon­cen­t­raci, jako na této výstavě, kde každý stát udělá pro svou pre­zen­taci maxi­mum (v rámci svých mož­ností). Žel pro­blém je, že jako běžný turista se nedo­stanu do míst, kam špič­koví repor­tážní foto­gra­fové a už vůbec ne v čase kdy oni (míněno před zahá­je­ním výstavy, nebo brzy ráno před ote­vře­ním bran). Ale co, pod­statné je si to užít a nasát atmo­sféru, no ne?

V prvé řadě bylo otáz­kou, jak se na EXPO dopra­vit. Auto­bu­sové linky v Číně jsou pro cizince míst­ním jazy­kem neho­vo­ří­cího obtížně pou­ži­telné, nedá se zjis­tit kam, kdy a za kolik jedou. U vyhra­ze­ných EXPO linek by ale­spoň cíl byl zřejmý, ale i tak jsem auto­bu­so­vou dopravu vyu­ží­val pouze v dopro­vodu čínsky hovo­ří­cích přá­tel. Na dru­hou stranu jsem byl upo­zor­něn, že můj rok starý prů­vodce (Eyewit­ness Tra­vel: Bei­jing & Shan­ghai 2009) je co se týče mapy metra velmi zasta­ralý, že mi tam chybí asi tak tři linky :) Ano, Čína nechala kvůli EXPO mj. posta­vit spe­ci­fic­kou linku, která doveze turisty přímo do cen­tra are­álu. Krom toho vzniklo či bylo pro­dlou­ženo něko­lik dal­ších linek vedou­cích k někte­rému z mnoha vstupů do are­álu. Těch je mimo­cho­dem 13 a lze se k nim dostat z 9 zastá­vek metra. Naštěstí aktu­ální mapy metra není pro­blém sehnat zdarma od dob­ro­vol­níků posky­tu­jící infor­mace o dopravě na EXPO, kteří jsou k potkání skoro všude. A občas i mluví ang­licky :)

Navi­gace na místě byla již jed­no­du­chá. Od metra byla zna­čená cesta k nej­bliž­šímu vstupu, anebo šlo zvo­lit jed­no­dušší vari­antu — jít s davem. Ono je to logické, pokud jsem vyrá­žel na výstavu ráno nebo pod­ve­čer (na zlev­něné večerní vstupné), tak vždy šlo o poměrně expo­no­vaný čas a zájemců o návštěvu bylo dost. Takže čtvrt hodinky k nej­bliž­šímu vstupu, kde se pohy­bu­jící zástup lidí začal měnit v sto­jící dav. Prokličkovat/procpat se k pro­dejně lístků, zvo­lit správné okénko (někde se platí v hoto­vosti, jinde pla­teb­ními kar­tami, dál jsou zas rezer­vace, sku­piny…). Kupo­divu žádná velká fronta. Pro­dá­va­jící zde hovoří ang­licky — a konec­konců odsud již všichni, včetně poli­cistů a stráž­níků, kte­rých je tu opravdu mnoho. Pro­ká­zat se líst­kem seku­ri­ťá­kovi a násle­duje pře­sun k bráně, resp. jedné z mnoha bran. Může jich být přes deset vedle sebe, ke každé vede dobře sto­me­t­rová fronta pár metrů široká, uza­vřená mezi bari­é­rami. Dva­cet minut čekání (tla­čení se a před­bí­hání) a už jsme u první kon­t­roly. Pro­hléd­nou obsah batohu, který následně ještě pro­táh­nou letišt­ním rent­ge­nem. Lidé pro­chází kla­sic­kým detek­to­rem kovů, pár mincí v kapse mě pošle na doda­teč­nou indi­vi­du­ální pro­hlídku. Násle­duje dotaz, jestli v té lahvi co mám v batohu mám vodu, a když při­svěd­čím, jsem vyzván ať se napiju. Teprve poté je mi dovo­leno vzít jí s sebou. Pak už jen pro­jít tur­ni­ke­tem a jsem uvnitř. Cel­kově vzato vstupní pro­cedury vcelku ujdou, do 40 minut jsem uvnitř are­álu. (A tohle celý den na všech tři­nácti bra­nách najed­nou…)

Oblast vyhra­zená pro EXPO je obrov­ská. Je roz­dě­lena do pěti sekcí, při­čemž pavi­lóny jed­not­li­vých zemí jsou na jedné straně řeky, obecné budovy jsou na straně druhé. Každá sekce je pro­tkána sil­ni­cemi, které brázdí elek­tro­vo­zítka a auto­busy zajiš­ťu­jící dopravu mezi jed­not­li­vými zónami. Pře­chody tu moc nejsou, zato exis­tuje kom­plexní sys­tém nad­chodů, je možné pře­jít půlku výsta­viště a sle­do­vat jej hezky z nad­hledu. Všude jsou cedule zaka­zu­jící vstup nahoru za bouřky — přeci jen kovové zábradlí a zastře­šení v tako­vém roz­sahu a výšce je asi slušný mag­net na blesky.

Napo­prvé jsem chtěl vidět Expo Axis, hlavní třídu zastře­še­nou futu­ris­tic­kými "trych­týři", která spo­juje jeden z vchodů s Expo Cul­ture Cen­ter, kon­cert­ním sálem pro něja­kých 18.000 lidí silně při­po­mí­na­jící hava­ro­vané UFO. Vše jsem viděl a zíral jsem na monu­men­tál­nost těchto budov, která zvláště vynikla po západu slunce s jejich nasví­ce­ním, kdy vystu­po­valy ze tmy jako futu­ris­tické střípky jakési cizí civi­li­zace. Na pro­mi­nent­ním místě vedle Expo Axis stojí samo­zřejmě čínský pavi­lon, obrov­ská budova při­po­mí­na­jící tra­diční archi­tek­turu — a záro­veň jí svou veli­kostí a mate­ri­á­lem úžasně popí­ra­jící.

První dojmy byly tra­dičně smí­šené. Na straně jedné neu­vě­ři­telná roz­ma­ni­tost jed­not­li­vých sta­veb — od pavi­lonu Spo­je­ných arab­ských Emi­rátů při­po­mí­na­jící v kovu pro­ve­dené písečné duny, přes pákistán­ský pavi­lon v němž jsem viděl nej­spíše srdce čeka­jící na transplan­taci po další UFO v podobě pavi­lonu Saud­ské ará­bie. Budovy nízké či vysoké, dře­věné i skle­něné, kulaté či hra­naté, kom­paktní či neu­vě­ři­telně roz­tříš­těné, pro­jekce v podobě dese­ti­me­t­ro­vých koulí a tak… člověk nevě­děl na co kou­kat dřív.
Na straně druhé mi chy­bělo cosi navíc, něco smys­lu­pl­ného za tímto designo­vým mumra­jem. V této fázi jsem neměl chuť navští­vit žádný z pavi­lonů zevnitř, jeli­kož všude byly dlouhé fronty a bylo dost na co kou­kat zvenčí — a času málo. Davy lidí (kla­sicky) oku­po­valy všechny lavičky, kde se něco dělo tam byla fronta, mož­nost vyfo­tit si něco s odstu­pem bez lidí je nemožné (naštěstí toto vyře­šil nedo­sta­tek světla a dlouhé expo­zice ze sta­tivu). Až poz­ději večer, kdy se začaly pavi­lony zaví­rat, lidí ubylo já měl mož­nost bez čekání pro­běh­nout pár méně atrak­tiv­ních pavi­lonů v africké sekci.

Hojně se v are­álu dají potkat čínští dob­ro­vol­níci, mnohdy hovo­řící ang­licky, ochotní pora­dit jak se kam dostat. Dá se tedy zjis­tit, že poslední metro jede někdy po desáté a nava­zu­jící okružní trasa jezdí ještě o něco déle. Tak vyu­ží­vám čas do maxima, sedám na jeden z posled­ních spojů a pře­stu­puji na okružní trasu, abych zjis­til, že i okružní linka má svůj začá­tek a konec, tedy jsem vyho­zen z metra na hlav­ním nádraží — což je naštěstí na správné straně města a jen pár sta­nic od mého hos­telu, takže už jen vyhnout se pod­vod­ným doprav­cům a odchy­tit si ofi­ci­ální taxík, který mě doveze kam potře­buji. Ještě že mám vytiš­tě­nou adresu hos­telu ve zna­cích, taxi­káři ang­licky samo­zřejmě neho­voří (na roz­díl od dříve zmí­ně­ných pod­vod­níků).

Toto je první část zápisků z EXPO. Pokra­čo­vání bude násle­do­vat.