Druhý den na EXPO jsem si vyhradil na prohlídku evropské sekce s tím, že se podívám dovnitř zajímavých pavilonů. Žel u těch nejzajímavějších (podle jakéhosi politicko-imageového statusu) byly neuvěřitelné fronty. Tyto řeší rezervace na přednostní vstup (ráno zaběhnout k rezervačnímu automatu a zkusit něco zamluvit, ovšem již brzy dopoledne hlásí rozhlas že veškeré rezervace jsou rozebrány – tedy jsem se ani nesnažil), v případě např. Čínského pavilonu to ani jinak nejde, několikahodinová fronta je tam i s rezervací. Další možností je VIP vstup, ale o tom později.
Každopádně fronty se zajímavě prodlužují a zkracují, těžko říci podle jakého klíče, takže občas jsem se dostal i do zajímavých pavilonů bez dlouhého čekání. Jsou samozřejmě pavilony, kde je fronta konstantní – např. zcela nereálné mi přišlo čekat hodiny na vstup k Japoncům, USA nebo Rusům (kteří mají obrovský a designově zajímavý pavilon, uvnitř ovšem prý nic moc). Každopádně jsem se leckam dostal, takže pár postřehů:
Jsou tu mraky lidí, především – nečekaně :) – Číňané. Mnozí zaměstnanci neasijských pavilonů jsou z toho již patřičně otráveni a ani se jim nedivím. Každopádně mě na tuto myšlenku přivedli pánové z kanadského pavilonu, kteří postávali u vstupu do vnitřní projekce se silně znuděnými výrazy. Na můj pozdrav viditelně ožili a s úsměvem odpověděli – a byla na nich vidět radost, že tam je také někdo jiný než jen reprezentant uniformního asijského davu :) Nebo možná jsem byl první, kdo je ten den pozdravil, přeci jen to je detail jímž se Číňané nezatěžují.
Obecně bývá zvykem, že v pavilonech je k nalezení zástupce patřičného státu – a ideálně v tradičním/typickém oblečení. To se setkávalo s neuvěřitelným úspěchem především u afrických pavilonů, kde si nositelé tmavé pleti ani na chvilku neoddychli, stály se fronty na fotografování s nimi :))
Obsah pavilonů je velmi různorodý, od videoprojekcí přes výstavu umění, interaktivní instalace po tematické kulisy a divadelní či hudební představení. Někdy byl velmi originální a snadno zapamatovatelný – např. Lotyšský pavilon měl ve svém centru větrnou turbínu, v níž dva sporťáci létali, běhali po stěnách a tak.
Ale obecně se mi obsah začal brzy slévat, bylo toho moc k vidění. Vzpomínám např. na skvělou panoramatickou projekci zachycující jeden den v dané zemi, od východu slunka do hluboké noci. Bylo to moc hezky udělané a nabyl jsem dojmu, že bych se tam měl někdy podívat – jen už si nemohu vzpomenout, která (z afrických zemí, to jediné vím) to byla.
Islandský pavilon zas byla jedna velká krychle bez vnitřního členění, kde probíhala také zajímavá projekce – na všech stěnách, včetně stropu, byly předváděny krásy této země. Bylo to velmi impozantní, i když jim to na zlomech stěn moc nenavazovalo.
Příjemným zpestřením dlouhého putování po pavilonech je občasná restaurace nabízející tradiční jídla. Za mnohdy rozumné ceny (srovnatelné s obecným stravováním v nepříliš kvalitních restauracích na výstavišti, tedy až na český pavilon, ale o tom později) se návštěvníkům nabízí možnost ochutnat kuchyni navštívené země a příjemně tak podtrhnout dojmy z právě navštívené expozice – nebo prostě jen zabít čas při čekání, až se přežene déšť.
Každý z pavilonů má někdy „národní den“, kdy má možnost v celém areálu provozovat nějaké aktivity představující kulturu dané země. Já zastihl asi den, kdy se propagoval sdružený pavilon afrických zemí – každopádně se na hodinku zavřely silnice pro pěší a procházel jimi pestrobarevný průvod v děsně kýčovitých kostýmech.
V další části se zmíním o svých dojmech z českého pavilonu.
